Nechci, aby ses díval. Chci, abys viděl.

Abys viděl smutek. 

Spatřil strach. 

Cítil mou bolest. 

Mou lásku. 

Lásku zelené trávy k hebkým rukám větru…?

Především lásku!

Prý nekonečnou…

Se zavřenýma očima, roztaženým chřípím, rozevlátými vlasy…

Podzim v prvních paprscích jarního slunce.

Voní láskou, voní nocí plnou hvězd…?

Voní zetlelým listím, voní sladkými jablky a mraky za úsvitu. 

Cesta městem zdá se být nekonečnou. 

Pod ztemnělou oblohou přelétají vlaštovky, přelétá poslední naděje.

Odletí úplně?

S křídly snů a očima zamilovaných…?

Odletí jako barevné listí. 

Tam daleko, do neznáma, společně s vírou. 

Společně se sny. 

Našimi společnými sny...

Kde pak bude naše naděje?

Ona planá touha po spáse Atlantidy…?

Dávno už věřím jedině sobě.

Svému smutku.

Nekonečné bolesti. 

Nekonečné lásce. 

… nekonečnému strachu, strachu z nekonečna…