Jeden z nesmrtelných

Tančili uprostřed sálu sami.
Od stěn se odrážela hudba, hudba, která je spojovala a oddalovala, která splétala táhlé pohyby s jejich životy. Tančili, jako by to bylo to jediné, na čem jim záleží, jako by byl tanec jejich poslední nadějí před zatracením.
Byl?
Nevěděli.
Slečna na vratkých podpatcích a mladý pán s nešikovně uvázanou kravatou. Kolik lásky z nich přesto vyzařovalo, kolik stesku, kolik čistého kouzla, kouzla okamžiku.
Melodie se měnila, stoupala, klesala, chvíli rezonovala v uších, potom jemně šeptala verše nenaplněného citu a hladila dívčiny jemné vlasy. Uchopila duše a odnášela je pryč od světa shonu a hluku. Daleko.
A tam, za moři, stále spolu dvě srdce tančí neumírající waltz...