HLE, DEBIL!

Věděla jsem, že to dlouho nevydržím...

2008-10-29T19:47:00.003+01:00

... ale fandila jsem si víc.

Staří známí, vracíme se domů.

(vítej, temnoto...)

"Ach Praho, stověžatá Praho!" :-)

2008-10-24T20:10:00.001+02:00

Nějak mi to tu všechno letí pod rukama. Fotky, učebnice, přátelé, život, všechno…
Proč už vlastně nenapíšu, jak se mám? Proč nezdravím staré známé? Proč nezdravím ani ty nové?
A proč se na mě přátele stále tak shovívavě usmívají…?
Ach jé. Vždycky, když chytám EMO nálady, začnu psát – a to je to pak se mnou špatné. Nechcete to raději přeskočit? ;)

Tenhle týden byl, jak bych tak řekla, divný a ještě divnější.
Začalo to pondělní výtvarkou. Malovali jsme lavičky a - teď se držte! ani jsem si nepomalovala tričko.
Odpoledne jsem lehla a spala.
V úterý jsem psala písemku ze zeměpisu. Byla překvapivě lehká.
Odpoledne jsem si lehla a spala.
Ve středu se to všechno posralo, laborkou počínaje a testem z němčiny konče. Fuj je to.
A odpoledne jsem si lehla a četla si.
Čtvrtek byl celý nějaký divný, ve středu jsem po přečtení jistého článku kopla do stěny tak prudce, že mi v milé nožičce zapraštělo a kostička udělala křup. Celý den jsem se po škole spíš belhala. Dostala jsem jedničku ze zeměpisu. Světe, toč se dál.
Odpoledne jsem frustrovaně hleděla do monitoru.
Dnes jsem psala písemku z chemie. Fuj. Dnes jsem psala písemku za matematiky. FUJ!!!
Teď tu sedím a frustrovaně hledím do monitoru. Asi půjdu brzy spát.
A zítra jdu do práce.
No fuj.

A večer, spíš v noci možná, zase vzlétnu…

Jeden z nesmrtelných

2008-10-21T20:07:00.010+02:00

Tančili uprostřed sálu sami.
Od stěn se odrážela hudba, hudba, která je spojovala a oddalovala, která splétala táhlé pohyby s jejich životy. Tančili, jako by to bylo to jediné, na čem jim záleží, jako by byl tanec jejich poslední nadějí před zatracením.
Byl?
Nevěděli.
Slečna na vratkých podpatcích a mladý pán s nešikovně uvázanou kravatou. Kolik lásky z nich přesto vyzařovalo, kolik stesku, kolik čistého kouzla, kouzla okamžiku.
Melodie se měnila, stoupala, klesala, chvíli rezonovala v uších, potom jemně šeptala verše nenaplněného citu a hladila dívčiny jemné vlasy. Uchopila duše a odnášela je pryč od světa shonu a hluku. Daleko.
A tam, za moři, stále spolu dvě srdce tančí neumírající waltz...

Vendetta podsvětí!! Mrázek vše režíruje zezhora! Parube, běda!!!!

2008-10-16T20:50:00.003+02:00

Právě mi skoro uhořel přítel.
Asi se začnu modlit.

A nebo obětuju pár koček.
(Nevypadá to, že by mu hodně zbývalo...)

Stále se ptáte?

2008-10-15T21:09:00.003+02:00

Co je špatného na lásce k člověku, který je mi vším?
(Jsem holt puberťačka. Řekni mi hop, a já probourám strop :-))

A jsme všichni kde...?

2008-10-12T23:55:00.002+02:00

V prdeli.
Co dál, když váš otec uloží veškeré finance do americké banky a vzápětí vám zjistí rakovinu?

Vrah

2008-10-01T20:18:00.000+02:00

Věřit
Než svou zbraní prvně bodne
Stále věřit
Než řekne „jsem tu pán!“
Než tichá slza do výstřihu spadne
Kdos věřil, budiž pochován

Já věřila
A jak moc se to zdálo přímé
Věřila
A zakopla a pád byl zlý
Teď tu spolu v těžkých mračnech dlíme
V temných slujích moudrých opilých

Nevím
Jestli plakat pokřiveným žalem
Sakra! Nevím
Proč dál žít a houpat na vahách
Co ‚s láskou‘ zdusil svým srdcovým králem
Co ubil s maskou úsměvu ten vrah

Full of memories

2008-10-01T19:37:00.008+02:00

Vánoce na Slovensku, tipuji tak... 02 nebo 03. Já s Alve.

Léto 01, Slovensko, u babičky na zahradě na největší dýni toho roku.

Rodinné schody, zima 01, napravo ode mě Alve, nalevo Exxon. (Odkaz vede na jeho asi nejnovější video "když se opiju, dělám voloviny" ;))

Léto 03, Českokrumlovské slvnosti, já jako páže. To, co se tam motá, je sestři.

A znovu s Exxonem, přeje mi k... tipla bych devátým narozeninám.

Má první dovolená 96, Mallorca. Měla jsem hrozný strach z vln.

Mallorca

2003, hraju si na indiána ;)

Vltava 98 - rodinná voda. Tam jsem si poprvé v životě zlomila ruku a na fotce je jasně vidět, jak moc mi to trhalo žíly.

Léto 2002

Podzim 2002 (ta změna, když má člověk najednou kratší vlasy...

Hafý pirát.

Školní foto z páté třídy

U babičky na jabloni

U babičky, zleva teta Anka, Exxon, Alve, další bratranec Slavo O:-)

Foto z posledního dne ve školce, toho sličného mladého muže, co mi vždycky kradl panenky, jsem už potom nikdy neviděla :-(.

"Kuchtím", vlevo maminka

nějaká divná dlouhovlasá, mohlo mi být... osm?

Ano, osmé narozeniny a mé kawaii růžové kolo :-)

Strom na Sitně (fotky z letošního výstupu na kopec jseu v úplně prvním článku), ta hlava dole, to je Alve.

Ztracená v barvách, Mallorca

Mallorca

Itálie 98, vždy když táta vidí tuhle fotku, strašně se mi směje, že prý stojím křivě :-)

První hudební vystoupení v divadle (ha! pudl!)

Další zlomená ruka, ten večer jsme měli návštěvu a já strašně nechtěla jít spát. Vyřešila jsem to tak, že jsem si lehla mezi dveře z kuchyně ke mně do pokojíku a odmítala se hnout, až jsem tam usla :-).

Náš první pejsek Bubáš (původně se jmenoval Herno. rozhodli jsme, že to není dostatečně seriózní jméno pro hlídače.), přejelo ho auto, když mu byli tři. Dnes mu pořád chodím dávat na hrob kytičky...

První vypadlý zub. Pojmenovala jsem ho Ignác a nosila v peněžence.

Bubášek

... a Hafhynka.

No a teď si představte, co to ze mě vyrostlo.

"ňáký divný sexuální polohy"

2008-09-27T22:23:00.005+02:00

Mé bezvýznamné Já, Cvrč, Staroměstská radnice a, přirozeně, láska až za hrob. Nebo za kafe?

Nechci, aby ses díval. Chci, abys viděl.

2008-09-21T21:50:00.002+02:00

Abys viděl smutek.

Spatřil strach.

Cítil mou bolest.

Mou lásku.

Lásku zelené trávy k hebkým rukám větru…?

Především lásku!

Prý nekonečnou…

Se zavřenýma očima, roztaženým chřípím, rozevlátými vlasy…

Podzim v prvních paprscích jarního slunce.

Voní láskou, voní nocí plnou hvězd…?

Voní zetlelým listím, voní sladkými jablky a mraky za úsvitu.

Cesta městem zdá se být nekonečnou.

Pod ztemnělou oblohou přelétají vlaštovky, přelétá poslední naděje.

Odletí úplně?

S křídly snů a očima zamilovaných…?

Odletí jako barevné listí.

Tam daleko, do neznáma, společně s vírou.

Společně se sny.

Našimi společnými sny...

Kde pak bude naše naděje?

Ona planá touha po spáse Atlantidy…?

Dávno už věřím jedině sobě.

Svému smutku.

Nekonečné bolesti.

Nekonečné lásce.

… nekonečnému strachu, strachu z nekonečna…

Nebe Padají

2008-09-14T17:56:00.003+02:00

Náš osud určila
Snad hloupost sama
Hloupost snů
A proseb o spásu
Když zjevil se Jan
A noc se roztrhla v půli

Nebe padají
A vlci
Jak přeludy zlé vášně
Prchají skrz horizonty
Posledních hvězd
Poutníci mizejí z cest
A moře hoří

Zavytí půlměsíce
Rozvlálo černé duše
A vlčice už ježí chlupy
Vstříc věčné samotě
A Slunce spí v novu

Když padala nebe
A vítr smetl poslední vlčí vzdech
K třesku vzhůru se vznesla
Poslední bílá holubice
Nesouce místo snítky
Víko od popelnice

Pamukkale

2008-09-10T07:01:00.001+02:00

Jak jsem přišla na to, že velký hrudník hýbe světem...

(Já a Sestři, Pamukkale, Turecko)

Welcome to Turkey!

2008-09-05T16:00:00.003+02:00

Zdravím z Turecka!
Je tu sice hrozné vedro, ale komáři neštípou.
Přiletěli jsme v pořádku, jen na Rumunskem jsme nepříjemně poskočili v nějaké turbulenci. První noc jsme spali v pětihvězdičkovém hotelu - noc pro jednoho za 120 euro.
Asi tušíte, jak moc se mi tam nelíbilo. :-/
Druhý den jsme jeli do Bursy. Kromě toho, že jsme za ubytování zase vyhodili naprosto nehoráznou sumu, na kterou já bych šetřili víc než měsíc, to město bylo na ho***. Dobře, pár starých domů, hodně velkých a rušných cest a k tomu mi ten blbec muezin začal bubnovat o půl čtvrté ráno pod oknem :-/. Ale ten zpěv bývá nádhený, ještě to musím nahrát...
Dnes jsme jeli na Pamukkale, teď jsme se tu ubytovali všichni čtyři dohromady za 50 YTL na noc, což je asi 7OO korun (A teď mi někdo tvrďte, že nejsem šikovná!) a jdem se konečně koupat. (aaaaaaach...) Taková nádherná kaskádovitá vápencová jezírka...

Taky se máte dobře? :-)

PS: Tak jsem právě zjistila, že nám neteče teplá voda. Mně je to relativně jedno, ale Erika bude řvát...

H.

Uhněte se, budu hýbat rozumem

2008-09-03T14:16:00.002+02:00

Dnes večer odlítám do Turecka. Vyjížídme za pár minut... nejdřív šest hodin do Bratislavy, potom dvě na istambulské letiště Sabiha Gökcen.
Půjčeným firemním Peugeotem Partnerem (taková ta hnusná velká bílá kráva, jako s ní jezdí třeba firma Perník, pokud vám to něco říká) projedeme obrovský kruh od Istanbulu přes Bursu, Pamukkale, Efes, Troju a Dardanelly zpět do Istanbulu.
Těch kamínků z Troji mám přivézt - téměř nezávisle na sobě - nejmíň šest, a ten Mišu prý budu muset cestou zpět kutálet.

... tak se tu mějte krásně a přejte mi snesitelné počasí O:-)

Mám dar bláznů...

2008-09-02T22:37:00.004+02:00

... a vždy radši myslím na to, co bylo, než na budoucnost.
Taky, když vzpomínáte na něco krásného, vám tečou slzy?

vzpomínky na biograf

2008-09-01T12:17:00.004+02:00

Last Seen:

1. Máj
2. Bathory
3. Goyovy přízraky
4. Pulp Fiction

I made this video playlist at myflashfetish.com

Všimli jste si?

2008-09-01T10:00:00.010+02:00

Začala škola.
Debilnější rozvrh už nám dát nemohli.
Třídní mě pustil jak do Turecka, tak do Prahy. Blbý je na tom ovšem fakt, že Vergilius bude pravděpodobně pracovat a mně zbyde... Tusk?
Můj foťák, víte.
Včera jsem dala výpověď a sháním lepší práci. Zatím mám asi čtyři nabídky a... ani jednu dobrou.
A ke všemu se zrovna dnes rozhodli, že tím pralesem (původně, kdysi, to byl trávník!) u rybníka už se nedá projít. A teď přes sekačky ani neslyším puštěnou hudbu.
Pche.

Jakej blbej den.

Ona je prostě magor.

2008-08-28T23:44:00.001+02:00

... a jaký je Váš styl?

Děti si jen hrají...

2008-08-26T23:26:00.007+02:00

... zato z nudících se puberťáků se stávají naivní módní ikony.
Že?

Studánka

2008-08-26T00:12:00.000+02:00

"Kap...kap..." slyšíš? To zpívá voda. To kape pramen, vyvěrající ze země. To buší moje nesmrtelné srdce, hezky pravidelně: "Kap, kap, kap..." Že nevíš, kdo jsem? Nevadí. Není tak těžké uhodnout, vždyť jsem tu odnepaměti a ještě dlouho budu. Století střídá století, z léta je zima a ze zimy zas léto, za rozkvetlými stromy vychází rudé slunce a na zmrzlou vodní hladinu hledí studený měsíc. Tak míjí dny, měsíce, roky, tak spravedlivě plyne můj čas...

Toto pozdní odpoledne bylo něčím jiné. Slunce svítilo, ptáci zpívali a vítr ohýbal stromy stejně jako jindy, ale ve vzduchu bylo cítit cosi podivného. Byl to smutek. Od vesnice sem doléhal nešťastný zvuk zvonů, sem tam se ozvalo zařehtání koní, ale jinak panovalo mrazivé ticho. Zašustil keř. Bystrá laň přestala pít a zpozorněla, zvedla hlavu a rychlými skoky zmizela v zeleném podrostu; ptáci polekaně vzlétli ze stromů. Po cestičce se blížil člověk.

Ani trochu se nepodobal ostatním nudným vesničanům, kteří vždy uspěchaně projdou, nevšímavě chvátají k nedaleké kapličce. On kráčel pomalu a nejistě. Nebylo mu vidět do tváře, ale sama jeho postava vyzařovala nakažlivý klid a duševní rovnováhu. Nekoukal po okolí, neprohlížel si statné modříny ani hojné polní kvítí, dokonce se ani nekochal vznešeným výhledem shůry z jediného vršku v kraji. Byl by viděl celé okolí, ale on si toho nevšímal. Nemohl. Byl slepý. Náhle se zastavil a zaposlouchal. Do citlivých uší zabloudil melancholický šum vody a stařec se pousmál. Opatrně se vydal za mým líbezným zvukem, jemně, krok za krokem, našlapoval na zelený mech, až se dostal k mému okraji.

Konečně jsem spatřila jeho tvář. Byl zvláštní, velice zvláštní. Rysy měl strhané, vlas už dávno ztratil svou původní barvu, ale, ač slepý, blýskaly se v jeho pronikavě modrých očích nepatrné jiskřičky štěstí. Když tápavě natahoval ruce, aby do nich mohl nabrat chladivou vodu, zachvěl se. Pak je ponořil pod hladinu, z dlaní udělal mističku a hltavě se napil. Ach, kéž bych mu tak mohla pomoci, ještě jsem neviděla člověka, který by to potřeboval více, než on! Jenže pak se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Stařec, oplachujíc si unavenou tvář, se zarazil. Překvapeně zamrkal a opatrně si promnul oči. A rozhlédl se po okolí. On vidí! Zmocnil se mne nesmírně blažený pocit.

Od té doby sem onen pán chodil pravidelně, den co den čistil mou vodu od napadaného listí a špíny a vždy chvilku poseděl na kameni a vzpomínal. Brzy se rozkřiklo, že můj pramen je léčivý. Začaly ke mně proudit davy dychtivých lidí, toužících po pevném zdraví, či dokonce po nesmrtelnosti. A já jsem nadšeně léčila, byla jsem ráda, že dělám dobré skutky. Jenže čím dál více jsem si začala uvědomovat, že ne všichni lidé si mou velkorysou pomoc zaslouží. Pomalu začalo příchozích ubývat, vždyť kdo by stál o "obyčejnou" studánku.

A dnes? Dnes zbyla po dřívější slávě jen smutná vzpomínka a hrdá louže kalné vody. Jen slunce stále vychází a zapadá a přesně určuje náš čas, ať už veselý nebo proteskněný.

Kniha, přítel člověka

2008-08-26T00:11:00.001+02:00

Kniha. Co to vlastně je, ta kniha? Někdo by se mohl rozplývat, jaká je to úžasná věc, někdo jiný by se na druhou stranu mohl jenom ironicky ušklíbnout a otitulovat ji 'tlustou nezáživnou bichlí s nicneříkajícím obsahem'. No, ani jednomu z nich nemůžu jeho vlastní názor vyvracet, vím. Přesto bych nešťastné příslušníky té druhé skupiny moc ráda popostrčila, dokázala jim, že kniha může znamenat i něco jiného, něž inteligentní zaplnění moderní knihovničky.
Kolikrát jste četli knihu, o které jste mohli říct, že je úžasná? Moc jich asi nebylo. A já se nedivím, vždyť - stejně, jako existují geniální autoři, jejichž dílům nemůže průměrný čtenář nic vytknout, existují také exempláře, nad kterými zůstává rozum stát a člověk nad nimi tak nanejvýš zakroutí hlavou a vrátí je zpět do poličky. Jako typický příklad bych mohla jmenovat třeba dívčí románky, které si mohou symbolicky podat ruku s červenou knihovnou a všemi ostatními výmysly bez hlavy a paty, jakékoliv osobité myšlenky, postrádající téměř povinné knižní kouzlo. Všechny jsou na jedno brdo.
Teď literatuře jako takové křivdím, lze najít také mnoho knih, které se přečíst vyplatí - byť jenom proto, aby vámi neopovrhovala společnost, měli jste v zásobě vděčné téma, když s vámi bude chtít komunikovat někdo vzdělaný. Samozřejmě existuje mnohem více důvodů, vznešenějších, čistších, proč se večer místo válení u televize někam pohodlně usadit a hltat písmenka. Už kvůli tomu, že z televize se, bohužel, dnes už nic moc nedozvíme. Většina knih nám nabízí mnohem víc, než nám může dát náš stereotypní život - tu pravou lásku, dobrodružství, poznání… To v knihách máme možnost nahlédnout do odlehlých koutů světa, kam bychom jinak neměli šanci se dostat; díky knihám smíme poznat životy těch, kteří ovlivnili dnešní chod světa, těch, na které historie nezapomíná… S každým dalším písmenkem, slovem, odstavcem se zvyšuje náš všeobecný rozhled - a zároveň i slovní zásoba. Kdo by si to nepřál?
Tak proč lidé nečtou? Proč knihovny zejí prázdnotou a na spousty naší pozornosti hodných děl padá prach? Může za to komunistický přístup k literatuře, kdy byly i ty nejlepší výtvory cenzurovány a lidé brzy zjistili, že vlastně není o co stát? Takový názor je třeba poupravit, vždyť socialismus už u nás dávno pominul - a odtažitý přístup zůstal! Tak to dál nejde…
Pro mě jsou knížky a internet jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě, nedokážu si představit, co bych bez nich dělala. Bez své pravidelné dávky fantastična… Vlastně si to ani představovat nechci, už ta samotná myšlenka nahání hrůzu. Každý, stejně jako potřebuje sny a cíle, tak potřebuje i knihy, prostřednictvím kterých ty sny získá a zjistí, že chce, aby se staly skutečností… Vždyť i pan Gorkij kdysi prohlásil, že 'knihy jsou lidem tím, čím perutě ptákům…'
A já s ním bez výjimky souhlasím.

MITAS a.s.

2008-08-26T00:09:00.000+02:00

Vážená společnosti MITAS a.s.!
V novinách jsem objevil váš strhující inzerát a hned jsem si řekl, že vyrábění pneumatik je přesně to, po čem jsem vždy toužil. Už jako malý jsem věděl, že dělník je to nejlepší, čím bych mohl být. Můj nejtajnější a nejzářivější sen. Proto jsem, troufám si poznamenat, dostatečně kvalifikovaný a schopný tuto nesmírně důležitou práci svědomitě vykonávat. Tímto Vás, s pocitem sounáležitosti s dělnickou třídou, žádám o více podrobností ohledně mých pracovních podmínek a jistých odměn.
Děkuji,
S pokorným pozdravem,
MUDr. PHDr. Ing. František Břízka

Zkoušení

2008-08-26T00:07:00.000+02:00

Co se může pokazit, to se pokazí.
Ano, to ví každý, je odzkoušeno, že tento zákon spolehlivě funguje. Za každé situace. Ale víte, že to, co se pokazit nemůže, to se také pokazí? A překvapivě, tento zákon funguje ještě lépe, než ten první.
Jo, kvarta by vám mohla vyprávět…
Představte si, že tiše, nenápadně posedáváte v co nejzastrčenější lavici. Nevykřikujete, nehlásíte se překotně o slovo, nekýcháte, nedýcháte… prostě děláte vše pro to, aby se vás dotyčný vyučující - čirou náhodou se ostřížím zrakem rozhlížející po zakřiknuté třídě - nevšiml. Důvod? Na stole leží otevřený klasifikační arch.
Plně souhlasím s názorem, že bychom měli tu zku…eee, nebuďme sprostí.
Radši se vrátíme zpět k okamžiku, kdy se ustrašeně krčíte po lavicí.
Co to je? Kroky? A směrem ke mně??? Já nechci!!!
Úplně vás vidím, jak ke svému soudci zvedáte oči s výmluvným pohledem štěněte, které právě udělalo loužičku. No tak, netvrďte mi, že vám to někdy bylo něco platné… Takže za chvíli vyjukaně zíráte na tabuli, v třesoucí se ručce svírajíc opatlanou křídu, s vidinou následující zákeřné půlhodinky plné neexistujících chemických rovnic před očima.
Zajímavé je, že z toho, na co se vás ptají, povětšině absolutně nic nevíte, ale na to, co ovládáte prakticky zpaměti a ještě pozpátku, není nikdo zvědavý.
Jaká je to spravedlnost?
Spravedlnost???
Říká se, že sytý hladovému nevěří.
Ha ha.
No, možná právě proto chudáci profesoři zaboha nemůžou pochopit, že zatímco oni ví vždycky všechno - a přesně - my netušíme (podle nich) vůbec nic. A jejich předmět je přitom táááááááák důležitý! Co bychom dělali například bez takové občanské výchovy? Ve světě bychom se nevyznali!
No to by dopadlo příšerně…
A proto, zatímco si se sklopenou hlavou a takovou krásně kulatou známkou ve studentském průkazu jdete sednout, musím poznamenat, že zkoušení je věc úplně, ale úplně nesmyslná.

Kdybych

2008-08-26T00:05:00.000+02:00

Kdybych… co všechno člověka napadne, když někdo začne větu takovým obyčejným slovem. Většinou jsou to jednoduchá přání: "Kdybych byl starší!" nebo "Kdybych tak dostal jedničku z chemie!" (Dobrá, musím uznat, že tohle není zas až tak jednoduché). Najdou se ale i originální jedinci, kterým přijde na mysl například něco jako: "Kdybych nebyl", "Co kdybych byl někým jiným…" nebo snad "Kdyby byli všichni mnou" atd.
Jen já mám takový ošklivý pocit, že mi nebude dovoleno spadat do některé z výše zmíněných kategorií (tudíž nejsem ani většina, bohužel však ani originální) z prostého důvodu… v té chvíli mě prostě nic nenapadlo. Smutné. A tak jsem těch pár školních hodin po zadání slohové práce a potom i doma bezděčně bloumala nad tím, o čem bych asi tak mohla psát, co by nezmínil nikdo jiný a zároveň bych hned nebyla odsouzena jako duševně chorá osoba.
S lítostí musím poznamenat, že se mi to nepodařilo a když jsem po sobě přečetla těch pár řádků, které jsem bez přemýšlení vyplodila, nad genialitou svého 'dílka' se mi zamotala hlava. Na papíře se pyšně vyjímalo:

Kdybych…

Kdybych měla zmoudřet náhle
Stát se vážným občanem
Nešlo by to, to se vsaďte
Tak s tím radši přestanem
Kdybych hned se musela
Přestat smát a škytat
Asi byste uviděli
Elektrony lítat

Kdyby se pan Einstein zbláznil
A fyziku mě učil
Vesmír by se vrátil zpátky
Na bok pootočil
Kdybyste mi říkali
Že to není možné
Jen převrátím panenkami
No a? Přece… proč ne?

I kdyby se má fantazie
Na mžik vytratila
Nedopustím, aby hvězdy
Z mých očí vyhodila

Kdyby hvězdy v kukadlech
Jen v mojí hlavě byly
A nebo se jak andělíčci
Dokola točily
Kdybyste okolo mě prošli
A ťukali si na čelo
Smích je zdravý, tak se smějte!
Vzdát se snů by bolelo…

A kdybych se nakonec
Stát chytřejší chtěla
Nepůjde to, já se vsázím!

… a pak jsem odletěla…

***

Načež jsem hrdinně prohlásila, že to prostě v životě neodevzdám.
Místo toho, abych dál trápila své nebohé mozkové závity, raději jsem odvedla svou žvatlající mozkovou buňku do postele a popřála jí dobrou noc. Možná to bylo počasím, třeba mě poznamenaly nějaké zapomenuté události z večerních zpráv, ale o dobrou noc se tenkrát určitě nejednalo.
Z tepla pohodlné postele jsem se z ničeho nic ocitla na jakémsi neznámém, závratně bolestném místě. Okolo nic, z čeho bych poznala, kde se nacházím, jen smuteční vrba, starý plot a spadané listí… na zašlém náhrobku. Jako by mě k němu cosi magicky přitahovalo, vydala jsem se ve své naivitě podívat, kdo tu odpočívá v pokoji.
Odpočíval, v pokoji však nejspíš ne. Na kamenné desce se skvělo mně tak známé jméno - pod ním den, kdy jsem přišla na svět, a pak snad i den, kdy jsem zemřela. Písmena se zdála být trochu rozmazaná, zanesená, snad odmítavá… jako by mi ani nechtěla prozradit svá vytesaná tajemství. Celý ten zachmuřený výjev umně podtrhoval téměř nečitelný epitaf "Nic, co máme rádi, nezůstane navěky".
Optimistické.
Listí na vrbě souhlasně zašumělo a poprvé ke mně téměř ustrašeně pronikly nesmělé sluneční paprsky. Jak to, že jsem necítila teplo? Jak to, že mnou netřásl chlad, když jej zase zakryla černá těžká mračna, proč se vítr, jistě pořádně rozdováděný, ani neopovážil dotknout jednoduchých černých šatů, které jsem já, přízračná bledá postava, měla na sobě? V dáli zazněly smuteční zvony a z nebe se sneslo pár žlutých lístků, jemně spadlo na pochmurný náhrobek. Sklonila jsem se a očistila písmo od špíny. Takže už dávno…
Zdálo se, že čas nikam nespěchá. Po chvíli - možná po pár letech - jsem pochopila, že už nikdy spěchat nebude, a zamyšleně se posadila na prochladlou zem. Ani tu jsem necítila. Opřená o silný kmen stromu jsem měla celé věky, abych hlídala svět, svůj život, svou duši… svůj hrob. I po desetiletích, kdy dříve hrubý nápis už dávno ohladil vítr a omyl déšť, střežila jsem si svou hromádku hlíny a čekala, kdy mi bude odpuštěn mně zatím neznámý hřích a moje duše, můj obraz, bude konečně puštěn na svobodu…
Nedočkala jsem se. Proč?
Ráno potom bylo ještě melancholičtější a depresivnější, než jaký by ho dokázala vykreslit zapomenutá písemka. Něco takového člověka opravdu přinutí přemýšlet, 'co by kdyby'…
Co by bylo, kdybych dnes opravdu zemřela, jak stálo na onom náhrobku? Kdo by plakal a kdo se smál? Kdo by utěšoval, že to časem bude zase dobré? Jak by se potom jevila má dosavadní existence - hrála jsem naplno a nebo šlo jen o trestuhodnou náhražku života? A co ten hrob? Kdybych dnes zemřela, co se s ním stane za takových pět set, tisíc let? Stále u něj bude sedět to neviditelné něco, které ze mě jako jediné zbylo, zatímco hmotné tělo sežrali červi?
Odpověď na tyhle otázky nejspíš už nepřísluší mně. Přesto… co kdyby…?

A tak jsem se vlastně dostala podruhé přesně k tomu, co jsem vlastně ani psát nechtěla, lenost však vítězí, ruka sama odkládá tužku a oči se zlomyslně zavírají…
Dnes už si však raději přát dobrou noc nebudu.

Tajná láska

2008-08-26T00:03:00.001+02:00

Pršelo. V tiché zašlé ulici kontrastovaly lehounké dívčí kroky s bubnováním těžkých kapek do střech okolních, stejně zašlých domů. Foukal vítr. Nebe se mračilo. Děvče se mračilo. Ten pravý melancholicky zešedlý den.

Tajně a skrytě
Mám tě ráda
A ty mne rád
Až jeden z nás zemře, pod jakou záminkou
Obleče druhý smuteční šat?

Zabočila do jednoho z mnoha téměř totožných vchodů a z hlavy shodila kapuci. Nebyla bůhvíjak hezká, ale ošklivá také ne, a ona to věděla. Zalovila v kapse obrovského baloňáku (skoro v něm plavala, ale i tak vypadala úžasně roztomile…) a po chvíli nahmatala jeden jediný malinký mosazný klíč. Dveře zavrzaly, pak se zabouchly a na ulici už byl slyšet jen ten déšť.

Když zítřky pominou
A zbudou jen sny
Nikdy nesplněné
Náš tichý přítel žal vřele nás pozdraví
A zavře dveře vždy otevřené.

Nesměle blikající světlo ozářilo staré schody, které zavzdychaly i pod váhou něčeho tak nepatrného. Možná proto po nich dívčina vyběhla a zastavila před prvními oprýskanými dveřmi. Zaťukala. Nic, jen výsměšné ticho - jako po bouři. Nejistě se rozhlédla kolem sebe, snad kontrolovala, jestli se nespletla. Ale očividně bylo vše ostatní v pořádku, zavrtěla tedy hlavou a zaťukala znova. A potřetí. Nejspíš už to ani nečekala, když se dveře rozlétly a na prahu stanul chlap.

Jak zrádná se jeví být
Ta tichá prázdná slova
Jež píši tajně a skrytě
Snad by ti měly říct to, čeho se bojím
Když bez vůle šeptám: Miluji tě…

"Ty?"
Děvče se zarazilo. "Já. Co se děje?"
"Už nic, ty couro!"
Pochopila. Mlčky si z jeho ruky vzala pár listů papíru, hustě popsaných zakázanými verši, a odešla. Věděla, že už není, kdo by ji uvítal. Snad jen ledové dešťové kapky v pustých ulicích velkoměsta.
Ty její žal ale utišit nemůžou…

Co jsem nedělal o Vánocích

2008-08-26T00:02:00.001+02:00

Seděl v zatuchlé místnosti a bylo mu vedro. Za okny se hustě sypal sníh, v krbu hořel oheň, prostě ta pravá vánoční idylka. Otřel si zpocené čelo a zvedl další popsaný papír.
"Nazdar Santo, tendle rok se moc nepoved, tak si přeju jenom to fáro na ovládání, abys toho neměl moc. Tvůj Kevin."
Znovu rozmrzele přelétl očima těch pár slov a zavrtěl hlavou. Něco načmáral na konec dlouhého seznamu a z hromady naslepo vytáhl další list.
"Přeji pěkný den!" začal dopis a červený mužík uznale pokývl, "Mám velmi ráda klasickou hudbu,-" mužík se usmál a do druhého - kratšího - seznamu připsal jméno "tedy bych si přála všechna cédéčka, která seženeš. Zn.: Spěchá!" Mužíkovi úsměv zamrzl na rtech a rázně její jméno přeškrtl a napsal vedle. Nevděčníci! Vyvrhelové! Američani! Co po něm pořád chtějí? Asi jen ze zvyku zašátral v kopici i potřetí. Překvapením vyvalil oči, dopis letěl obloukem do koše. Další účet za elektriku... Takhle to dál nejde. Amerika je veliká a on malý. Potřeboval by dovolenou. Jenže ti zmetci jsou čím dál víc rozmazlení a troufalí, rok od roku posílají nemožnější přání o dražší a větší dárky. A on, chudinka, aby celý měsíc před Vánoci běhal, hledat, sháněl, kradl, balil, lepil a rozvážel… diskriminují ho, protože je červený. Ne, tohle musí skončit!!!

Zase seděl. Hleděl do ohně, hlavu nacpanou k prasknutí různými nápady (jeden byl hloupější než druhý) a upíjel horký čaj. Mohl bych zrušit Vá - ne, to rozhodně ne! Co kdyby…hmmm, to by nešlo. A přece jenom…ne, ne, to už vůbec ne. Tak co?! Jak to asi dělá ten starej tam v Evropě? Nikdy mi nepřipadal pracovně vytížený… takový malý, milý spokojený workoholik… Jako by ho ti lidé vůbec nezmáhali… ale co, Evropa je určitě malá a - Už to mám! To by v tom byl Svatý Petr, abych nezjistil, v čem spočívá jeho tajemství!
Vstal rychleji, než myslel, a polil se čajem. Jako by si toho ani nevšiml, utíkal dál a červené nožičky jen kmitaly, jak uháněl do kanceláře oznámit svému manažerovi, že si na pár dní bere neplacenou dovolenou. O pár minut později už na nádvoří jeho mrakodrapu burácely motory superrychlých elektrických saní (Speciální nabídka! Klimatizace zdarma! No nekupte to!). Naposled potřásl rukou generálnímu řediteli pro rozpočet a nasedl.
"Hyjé, sáňky moje!"

***

Sobi tiše uhánějí hustou tmou, vítr vyje a skučí, sněhové vločky bodají do tváří… Ale no tak, jsme přece v jednadvacátém století. Zář úsporných reflektorů osvětluje pruhy zničené země a hluk řvoucích motorů plaší zbylou zvěř, zatímco žoviální chlapík si pohodlně sedí v tapecírované sedačce a pobrukuje si melodii známého rockového hitu, v puse kvalitní doutník z Kuby. Vševědoucí. Milosrdný.
"Do prkna!" zařval onen blahořečený a doutník mu vypadl z úst. Sáně se s podivně nepatřičným zvukem naklonily na bok. Dotkly země. Poskočily. Poskočily podruhé. A tiše zůstaly stát na místě. Dveře odlétly do nedaleké závěje a ze vzniklého otvoru se vypotácela červená hora. Nakopla kus lakované oceli a pak chvíli skučela a poskakovala na jedné noze, nakonec se vysíleně posadila a jen tloukla pěstičkami do země, až od ní odletoval sníh na všechny strany. V takových chvílích je obvykle třeba začít přemýšlet, co dál. Asi právě proto mužík po pár hlubokých nadechnutích vyskočil na nohy a vydal se směrem, kterým tušil, že by mohlo po pár stovkách kilometrů šumět východní pobřeží.
A šel.
A šel.
A šel.
A šel…
Lezl…
Plazil se…
A o pět kilometrů dál zůstal naprosto vysílený ležet. Omdlel.

Neviděl tedy jak se zablesklo a neslyšel přibližující se hřmění, nemohl postřehnout, jak všechno začalo slabě zářit dobrotou a láskou. Neprobral se ani ve chvíli, kdy ho obklopily bíle oděné postavy a foukly mu do tváře jakýsi bílý prach. Pak zmizely a Santa prudce otevřel oči. Chvíli kašlal, smrkal a nadával, jelikož se mu nedařilo dostat se na nohy. Když se konečně hrdě rozhlížel z výše svého půldruhého metru a začínaly mu rozmrzat uši, říkal si, že doteď nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být hůř. A hůř nejspíš právě nastalo. Vydal se kupředu, kam ho nohy nesly, rovnou za nosem. Kráčel, utíkal, pokulhával…
"@#&^%(^!!!!!!" zařval bolestí a chytil se za plnovous - tedy za to, co po něm zbylo, když se zachytil v ostnatém keři. "Ježíši! Slyšíš? Vidíš, co kvůli tobě dělám?!" spíš zafňukal než vykřikl. To je ono! Ano… Nemusím do Evropy, stačí tam nahoru…Ale jak? Nejspíš existuje jen jedna cesta…
Naposled si pohladil bradu a rozhlédl se okolo. Strom, strom, kámen, keř, mýtinka, všude spousta sněhu… Pokračoval tedy v cestě a čekal, až jej něco napadne. Napadlo. Medvěd. Velký, silný a huňatý. Dřív, než mu došlo, že se vlastně potřebuje dostat na nebe, po něm zbyla jenom rozdupaná zem a zmatené zvíře. Zběsile uháněl, nekoukal kam. A najednou padal. Letěl. Svištěl vzduchem. …a zastavil se. Začal stoupat. A tvrdě dopadl na zem. Na zem? Lze tvrdý ledový oblak nazvat zemí? Ne. Tak tedy dopadl na protivně tvrdý a studený oblak a dokonce mu to v tu chvíli nepřipadalo divné. Divné by mu totiž nepřipadalo nic. Opatrně se překulil, aby se dostal k okraji a mohl se podívat dolů. Z té výšky se mu zatočila hlava a raději se zase rychle otočil zpět… a uviděl nebeskou bránu.
Byla impozantní, ačkoliv poměrně malá a ze dřeva. Mříže ovíjely rudé růže a na vršku seděl slavík a cosi si vesele pozpěvoval. Uprostřed stál vytáhlý vousatý muž a kouřil cigaretu.
"Dobrý den," pozdravil Santa slušně, nevědíc, jak se má chovat ke svatému.
"Zdravím," zněla jednoduchá odpověď. "Co tu chceš?"
"Musím mluvit s Kristem."
Petr se rozesmál: "Ty? Děláš si legraci?"
"Ne."
"Je mi líto," vyfoukl kouř a mávl rukou. "Nemá na tebe čas." Oblak zmizel. Santa jen cítil, jak se propadá stále hloub a hloub…

***

Obtloustlý červený mužík seděl před krbem a pil horký čaj, klimbal. Bylo po Vánocích. Všechny hrubé a rozmazlené děti dostaly své vytoužené dárky a jeho teď čekaly tři čtvrtiny roku dlouhého vytouženého nicnedělání. Protože to jediné, čeho se mu tentokrát o svátcích klidu a pokoje nedostalo, byl právě onen klid a pokoj.

Nesplnitelný sen

2008-08-25T23:59:00.000+02:00

Stromy v parku vrhaly hluboké temné stíny a tráva ševelila. Ledové měsíční paprsky hladily po tvářích spící dívku. Občas se zavrtěla na nepohodlné lavičce a nakonec se na její tváři objevil vzácný upřímný úsměv. Co se jí asi mohlo zdát?

Stála v dlouhé frontě před už teď přeplněnou koncertní halou. Stovky dalších dívek ječely a omdlévaly. To vše kvůli čtyřem slavným Němcům. I ona sama byla mezi nimi. Co jí scházelo? Nic. Byla šťastná. Ukázala vysokému chlapíkovi s páskou organizátora lístek a vešla dovnitř. Pocítila zklamání, celá hala byla nacpaná a neexistovala možnost dostat se až k podiu. Přesto byla nadšená, že tam vůbec může být a začala se pomalu posouvat dopředu, aby jim byla co nejblíž. Její snaha nevyšla nadarmo. Po chvíli zhasla světla a reflektory osvítily zatím prázdné vyvýšené prostranství. Ale ne nadlouho. Do jekotu fanynek se přidal zvuk dvou kytar, bicích a v uších jí zazněla první procítěná slova pilotního songu. Atmosféra byla úžasná. Zpěvák v pauzách mezi písničkami promlouval k publiku a i zbývající tři zkoumali uječené obecenstvo. Nadšeně si prohlížela baskytaristu. Zaujal ji, něčím nepopsatelným ji přitahoval. Když se jeho pohled přiblížil k ní, spontánně zatajila dech. Střetli se očima. Dva světy. Jeden průzračně modrý, zkušený životem a ten druhý, naivně vesele zelený, ale přesto plně soustředěný na hudbu. Zaplavila ji vlna štěstí a usmála se na něj. Úsměv jí opětoval. Nemohla tomu uvěřit. Usmál se na ni! ON! Člen jedné z nejúspěšnějších skupin vůbec! Koncert pomalu končil. Kluci odehráli poslední písničku a rozzářeně se loučili s fanynkami. Nejedna z nich brečela žalem, že už odcházejí. Ona ne. Ještě stále měla na tváři přihlouplý úsměv a vše krom jeho očí šlo mimo ni. Nastalý chaos a stovky neurvalých těl jednoduše nevnímala. Že už všichni ostatní odešli a ona by měla taky, si uvědomila, až když jí někdo zaklepal na rameno. Otočila se. Delší hnědé vlasy a ty známé zelené oči…

"Slečno, co tu děláte?" klepal jí na rameno postarší dědula s pejskem. Právě svítalo a kosi zpívali svou každodenní ranní árii. Když prudce vydechla, šla jí od úst pára. "Jste v pořádku? Mohla jste tu zmrznout!"
"Nemusíte se starat," odbyla ho s mizernou náladou. Rozladěně se zašklebila a rázným krokem vyšla vstříc dalšímu dni, plnému smůly, hladu a opovržení. Škoda, že to byl sen. Jenom pouhý sen, přesto na něj do konce svého bídného života na ulici nezapomene. Její nesplnitelný sen…

Dopis

2008-08-25T23:55:00.002+02:00

Tichým luxusním pokojem se rozléhalo jen škrábání pera o papír.

Karin.
Píšu, protože vím, že musím. Prosím, poslouchej mě. Vím, že můžeš.
Poprvé jsem Tě viděl na Vašem koncertě. Zpívalas úžasně. Publikum Tě sledovalo bez dechu. Dojala jsi je, Karin. Tenkrát jsi pro mě ale byla jen loutka, která pěkně recituje cizí text. Brzy jsem zapomněl, že existuješ, Karin.
Když jsem Tě uviděl podruhé, vyrazila jsi mi dech. Sedělas na kameni u jezera a něco jsi psala na bílý list. Už tenkrát jsem to v hloubi duše cítil, Karin. Moc jsem chtěl vědět, co tam píšeš. Občas jsi zvedla hlavu od písmen a pohlédla na kalnou vodu. Odrážela mou duši. Nedokázal jsem za Tebou jít, Karin.
Po čase jsi se začala objevovat v médiích. Bylas slavná, Karin. Každým dnem jsem si to uvědomoval víc a víc. Už jsem věděl, že jsi to Ty, kdo píše ty nádherné hluboké texty. Věděl jsem, že Ty jediná vidíš to, co ostatní nemůžou. Také jsem to chtěl vidět. S Tebou… Až tenkrát jsem si to uvědomil. Miluji Tě, Karin.
Nesmírně je zdrtilo, cos udělala. "Proč jsi odešla, proč jsi zmizela?" ptali se. Neodpovídej, vím. Každý by to udělal. Chápal jsem to, Karin.
Hledal jsem Tě. Věděl jsem, kde Tě najdu, přesto jsem se bál tam jít. Mé city ale byly silnější. Našel jsem Tě, Karin.
Zpočátku jsi mi nevěřila. Ale přesvědčil jsem Tě, otevřela ses mi. To s Tebou jsem poprvé uviděl krásu všedních věcí, Ty jsi mě naučila vážit si života. Byly to krásné dny. Tvůj smích zněl tak upřímně… Musel jsem se smát s Tebou. Byl jsem Tebe plný, věděl jsem to jistě. Miluji Tě. Z celého srdce, Karin.
Není to tak dlouho, co jsi se přestala smát, přestala si vážit života, přestala psát. Nechtěl jsem to tak, Karin. Neřeklas nikomu proč. Ani mně ne, Karin? Tenkrát jsem Ti nosil rudé růže. Chtěl jsem, abys věděla, jak Tě miluji, Karin.
Teď už vím, proč jsi to udělala. Vlastně jsem to věděl, už když jsem Tě tam našel. V bílé ruce jsi svírala mou růži a na stole ležel list od lékaře a popsaný papír. Nechtěla jsi, abych se trápil, když budeš pomalu umírat. Napsalas mi to, Karin.
Od té doby, co jsi zemřela, se změnilo hodně věcí, Karin. Zůstalo jediné. Vím to jistě. Miluji Tě, Karin!

Bill

Mladý muž odložil pero a vstal od stolu. Zaklepal na dveře svého bratra a společně vyšli ze dveří. Na koncertě však myslel na jediné.

Ano, už brzy se zase setkáte, Karin…

Poslední krok

2008-08-25T23:49:00.000+02:00

V sešeřelé místnosti seděla na studené podlaze dívka. Slzy jí tiše stékaly po tvářích a zanechávaly za sebou černé cestičky. Ticho… bušilo ji do uší. Porušily ho až verše za zdí, zpívané krásným, čistým hlasem. Milovala ten zvuk, ještě nedávno by za něj dala cokoli. Jenže teď, teď už jí byl ukradený. Nedokázala být šťastná, nedokázala nenávidět, nedokázala nic. Její štěstí odešlo a spolu s ním zmizely i city. Zbyl jen žal. Bezedná propast plná smutku, bezmoci a netečnosti.

Zavřela oči, ale ani to nemohlo zastavit nekonečný příval slz. Před očima se jí objevil jejich obraz. Jasný, jako kdyby stáli vedle ní. Oni. Ti, které už neuvidí jinak, než jen v představách. Rodiče. Najednou jí chyběly otcovy připomínky a dokonce i matčiny příkazy a rady do života. To, co dřív z celé duše nenáviděla, jí teď připadalo krásné, blízké, ale přece nedosažitelné a téměř zapomenuté. Zapomenuté? Ano… Musí zapomenout. Zvedla hlavu a zaposlouchala se do slov písně…

Až teď si uvědomila jejich význam. Přestala plakat a hřbetem ruky si otřela opuchlé oči. Musí vypadat strašně. Nechtěla, aby se jí polekal, tak našla černou tužku a znovu si obtáhla modré oči. Poprvé za několik dní si oblékla čisté tričko a vklouzla do obnošených bot. Jiné ale neměla. Ve vedlejší místnosti hudba utichla a ona dostala strach. Bála se, že už tam nebude. Co když už odjel, co když na ni zapomněl? Těch pár ulic brala tryskem, nedbajíc na bahno, poslední pozůstatek po včerejším dešti. Doběhla ke dveřím a trhla za kliku. Bylo zamčeno. "Štěstí..." zašeptala a v očích znovu ucítila příval slz. Svezla se podél zdi na zem a schovala hlavu do dlaní. Doufala, že jí pomůže, ale on odešel. Nic jí neřekl, nerozloučil se, a ona v nitru cítila, že už se sem nevrátí. Zapomněl na ni… Prázdnou hotelovou chodbu vyplnil zoufalý vzlyk.

Slunce právě zapadalo a na klidné hladině jezera se odrážely červené paprsky. Všude vládla pohoda a klid rušil jen hluk opodál řvoucích motorů. Ale mladá blonďatá dívka, stojící za zábradlím vysokého mostu, tu krásu nevnímala. Ona totiž nevnímala nic. Ani rudé slunce, ani barevná auta, krutě přehlížející její žal. Dokonce ani překvapeného šedookého chlapce pár metrů od ní. Pevně stiskla chvějící se rty a zpod zavřeného víčka vytekla poslední zbloudilá slza. Už ji od toho nemohlo nic odradit. Právě naopak… slyšela je, jak ji volají. Stačí jeden krok a znovu je uvidí. Poslední krok…

Vtom přes nepropustnou zeď bezmoci a zoufalství uslyšela jakýsi zvuk. Rozlehl se jí v hlavě jako ozvěna.

"Ne!" Vykřikl povědomý hlas. "Až moc povědomý," pomyslela si a roztřesenou nohu, připravenou k vykročení, položila nakonec znovu pevně na zem. Váhavě pootočila hlavu, přes to, že už od začátku moc dobře věděla, kdo to je. Její rty se roztáhly v nejistém úsměvu a pomněnky v očích zazářily světélky plachého štěstí.

"Přece jsi přišel?"

Než přijde svítání

2008-08-25T23:48:00.000+02:00

Podívej se. Podívej se na mě, prosím. Nic. Jen klidně ležíš, ležíš si tu, Jako by se nic nestalo. Jako by se To nestalo. Tvou jemnou tvář ozařují měsíční paprsky a nahá hruď se pomalu zvedá a zase klesá v rytmu tvého klidného dechu. Nemůžu se odtrhnout od tvých tajemných zavřených očí. Vlastně ani nechci. Otevři je! Vím, že tato prosba nebude vyslyšena. Jak by taky mohla, z mých úst nevyklouzla ani hláska. Zas a znovu si tě prohlížím, naposled, dokud ještě můžu. Dokud je vše tak, jak je, dokud tu vedle mě tiše ležíš, dokud vím, že jsi tu se mnou. Chci, aby to tak zůstalo navždy. Nejde to, víme to oba. Nevíš, jak mi je, jaké je to být úplně bezmocný. A já jsem. Moc mě mrzí, že to nemůžu změnit. Pohledem zkoumám tvůj krk, vybízející k bezmezné lásce, tvé něžné ruce, celé tvé úžasné tělo. Sama tvoje čistá duše je úžasná.

Z rudých naběhlých rtů se vydral hluboký vzdech. Polil mě pot, tep mého srdce zrychlil a po zádech mi přejel mráz touhy. Ještě pořád, ještě pořád tak strašně potřebuji tvé dotyky, polibky, tvou důvěru, tu po které už zítra nebude ani známky. V tvých očích už neuvidím upřímné pochopení a vstřícnost, spatřím jen výčitku, zlobu, strach a nenávist. Vím to. Cítím to.

Pramen černých vlasů ti spadl do obličeje. Nevím, proč jsem znovu tak strašně nervózní. Třesoucími prsty ho odhrnu zpět, aby mi v pohledu na toho nejúžasnějšího člověka na světě nic nebránilo. Palcem lehce přejedu po ostré kontuře lícní kosti a téměř neznatelně pokračuji na krk. Teď mi tě nikdo nemůže vzít, nikdo nám to nemůže zakázat, nikdo, teď ne. Teď jsi tady se mnou a to mi dodává naivní pocit, že už bude všechno dobré, že to tak zůstane navždy. Navždy...

Bojím se usnout, vím, že pak všechno skončí. A já chci ještě alespoň jednou vidět ty milující oči, sladký úsměv, který patří jenom mně, nikomu jinému. Už není cesty zpět, od začátku nebylo. Přesto nelituji a nikdy nebudu. Vychutnávám si tuhle chvíli, než přijde zloděj svítání, než všechny mé možná až příliš troufalé sny zmizí v nenávratnu. Než mi zmizíš ty...

Trhni si, lásko!

2008-08-25T23:46:00.000+02:00

Vlak se žene po nekonečných kolejích a unáší moje zraněné srdce dál a dál. Pryč. Pryč od vzteklého žalu, od nenávisti, od černé nebo možná ještě temnější minulosti. Pryč od přetvářky zrady, od nekonečného vzájemného podvádění. Na čistý vzduch, svobodu... NA SVOBODU!!!

Když se snáší noc
Na střechy Petěrburgu,
Padá na mne žal.
Zatoulaný pes nevzal si ani kůrku
chleba, kterou jsem mu dal.

Koukám se z okna, ale před zamlženýma očima opravdu nevidím ubíhající žíznivou krajinu. Ne, je tam ona. Ta, která mi zamotala hlavu, stále vytrvale hrála na moje city, opakovala, jak moc mne miluje. Lež, nic jiného! A já debil jí to uvěřil! Zrádkyně... Tak moc jsem na ní byl závislý a vím, že ji ještě pořád potřebuji. Moc ji potřebuji!

Lásku moji,
Kníže Igor si bere,
Nad sklenkou vodky,
Hraju si s revolverem
Havran usedá
Na střechy Petěrburgu
Čert aby to spral!

Pořádně si přihnu ze skleněné láhve. Otřepu se, má sílu! A co... zbývá mi se jen kvalitně opít... vždyť ona si klidně odešla! Za ním, za tím druhým. Nezajímalo ji moje srdce, nestarala se, co bude s jedním nezajímavým otrapou. Se mnou! Proč jako zamilovaný blázen ještě stále nedokážu připustit, že její náhlý odchod nezavinila zbabělost nebo strach o mně samotného? Byla to snad jen lhostejnost, čistá arogance? Prostě se našel někdo zajímavější, lepší kořist. Čímž ten druhý chlap určitě je.

Nad obzorem
Letí ptáci slepí,
V záři červánků.
Moje duše, široširá stepi,
Máš na kahánku.

Bože, jak já mu závidím! Co bych teď dal za jediný pohled do těch jízlivých očí, jak moc chci zase políbit jisté prolhané rty... Krásné zlo, jed pod jazykem, no a co...

Mému žalu
Na světě není rovno.
Vy jste tím vinna,
Naděždo Ivanovno,
Vy jste tím vinna,
Až mě zítra najdou
S dírou ve spánku...

Má vůbec existence bez ní cenu? Copak dokážu žít s vědomím, že ona je teď někde jinde a s někým JINÝM? Ne, žít nemůžu, lze jenom přežívat. Udělám to. Jinak to nepůjde. A nakonec, bude to tak lepší...

Když se snáší noc
Na střechy Petěrburgu,
Padá na mne žal.
Zatoulaný pes nevzal si ani kůrku
chleba, kterou jsem mu dal.

Nad čím to přemýšlím? Vždyť právě to by si přála. Abych byl na dně, nedokázal mít už nikdy radost... Ale já přece nechci, aby vyhrála! Světe, slyšíš? Já, člověk, který měl vždy málo a teď nemá nic a nikoho, já ti vyhlašuji válku! A o co že se to hodlám v podnapilém stavu bít? Přece o lásku...

Hrob

2008-08-25T23:44:00.001+02:00

Ráda bych se podívala na hřbitov. A našla svůj hrob. Chci, ne, potřebuji vědět, kde leží a kdo se o něj stará. Stará se o něj vůbec někdo? Je někdo, komu na mně tolik záleželo? A je někdo, komu na mně vůbec záleželo? Našli by se lidé, kteří by byli ochotní říct: "Já ji znal"? Nevím. Vážně nevím. Nevím, a mým osudem je nikdy to nezjistit. Asi. Asi určitě. Ano, vím to jistě. Vím? Jak můžu něco vědět, když už nežiji? A… jak to, že nežiji? Jsem vůbec mrtvá? …

****

Běžím zoufale hustou mlhou, lapám po dechu, padám, znovu se zvedám, běžím… Ne, neběžím! To jen moje srdce tak zoufale rychle tluče… Buší, jako by svým sprintem chtělo vyhrát závod, závod o čas…
Sedím v autě řítícím se zběsilou rychlostí dálnicí. Je noc. Kilometr míjí kilometr, do očí mě bije světlo vždy další a další lampy, oslepující unavené oči s široce roztaženými zorničkami…
Monotónní hluk motoru a husí kůži nahánějící jekot v uších vytváří děsivě temnou hradbu strachu, neuvěřitelné bezmoci a odevzdanosti svému osudu. Sem tam protne neustávající hrůzu nenadálý výkřik noci. Tma, jekot, záblesk… Nevydržím to, určitě to nevydržím…Křik… krev… rudé oči… dlouhý tunel… rozmazaná paleta barev… Kdy už to skončí? Prosím, prosím, ať je to jen zlý sen… jenom sen… Ruce, které se za mnou natahují… prudké světlo… nekonečné krvavě rudé moře… proudy slz… tma…

S výkřikem se probudila. Po zádech jí stékal pot a ruce se klepaly. Další noční můra. Už zase. Třetí. A bála se, že zdaleka ne poslední. Kdyby se jen mýlila…
Opatrně si sedla a rozsvítila lampičku vedle postele. Na ciferníku budíku s kytičkami ztěží rozeznala číslice 6:16.
"Fuj, to je ale číslo," pomyslela si a radši rychle vstala. Uprostřed pokoje zakopla o rozházené učebnice, jak se ještě večer snažila něco rychle naučit. Ve dveřích si bolestivě narazila palec… Auuu…
Holá žárovka v jídelně blikla a zhasla, vyhodila pojistky. Ještě, že se pomalu ale jistě začalo rozednívat. "To bude zase den," zaúpěla a do sklenice s jahodovou marmeládou ponořila stříbrnou lžičku, aby o pár chvil později mohla slastně (a s plnou pusou) vydechnout: "Alespoň něco…" Zbytek si namazala na chleba. I přes to, že pospíchala a měla to ráno stihnout ještě spoustu dalších věcí, nedalo jí to a musela přemýšlet o tom svém snu… Bylo to… bylo… prostě zvláštní… Má jí to snad něco říct, před něčím varovat?
Na další úvahy už ale nebyl čas, tak pracně zaplašila představu svého zkrvaveného těla někde pod zadním sedadlem a začala sbírat poházené knihy a sešity. Ve skříni vyhrabala seprané džíny a lehkou mikinu, obula se, hodila tašku na záda a zamkla. Téměř bezstarostně seběhla schody a vyšla ven na liduprázdnou ulici. Celou cestu přemýšlela výhradně o škole.

Zase, už zase se dostavil ten tíživý pocit. Ta záhadná předtucha, že něco není tak, jak má být. A že se "to něco" hodně rychle projeví… Přesto, že zdánlivě je vše v naprostém pořádku, nemůžu se pořádně nadechnout. Srdce běží maraton. Tentokrát ne o čas - ten už dávno není - ale o život. Můj život…
Rachot. Lomoz. Řev. Až pak mi to došlo. S děsem v očích se otáčím vstříc černé burácející stvůře… skřípot brzd… prudký náraz… nelidský výkřik… a tma, jako by zmizelo slunce, vyhasla všechna naděje. A pak konec. Konec trápení, konec splněných nočních můr, konec života, konec všeho…

Byla jsem se podívat na hřbitově, musela jsem najít svůj hrob. Za vysokou bílou zdí vládlo přidušené ticho a příjemný chlad. Na tisíce mramorových náhrobků dopadaly zlatavé sluneční paprsky, ve vzduchu však byl cítit žal všech neprávem opuštěných, zapomenutých. Větve smutečních vrb naříkaly, konejšily, utěšovaly, sebe však zachránit nedokázaly.
Chtěla jsem tam asi potkat někoho, kdo truchlí pro své přátele. A chtěla jsem ho vidět také u náhrobku s mým jménem. Chtěla jsem vidět ten hrob, místo, kde by na mě mohli ti, jež jsem milovala, nerušeně vzpomínat.

Chtěla jsem,
Hledala jsem,
Ale ač jsem naivně prošla každý zapadlý kout,
Nenašla jsem…

Co svět neviděl

2008-08-25T23:40:00.001+02:00

Seděla na okně. Mlčela. Celý svět okolo ani nedutal - a co mu taky, chudákovi, zbývalo. Jen tiše být, dál posouvat čas kupředu, zapomenout. Zapomenout na jedno z nejhorších zvěrstev, které kdy musel zhlédnout…

***

Pozdní večer - snad to byla středa, možná neděle - se zdál být úplně normální. Lidé se choulili doma v teple, někde z centra města se ozývala provokativní hudba - ostatně, tak, jako každý den; i vítr pofukoval zcela obyčejně. Nic divného. Určitě. Jenom ona ten názor očividně nesdílela. Nervózně popocházela po pokoji, vyhlédla z okna, přejela zeleným pohledem hodiny na stěně a zase se vrátila ke korzování. Okolo krbu. Přes kuchyň. Ke dveřím. Do obýváku. A ke stolu… Už před hodinou tu měl být, tak kde, sakra, vězí???

'No tak, srdce moje, kde jsi…?'

Konečně se na chodníku objevila známá postava. Pousmála se, otočila na patě a zamířila ke dveřím. No… k nim nedošla… Co to…? Ne… Jako by se proti mně všechno spiklo, pomyslela si, když jí došlo, v jaké situaci se ten, na kterého tak zoufale dlouho čekala, nachází. Pohledný mladý kluk se opile potácel k dveřím, v jedné ruce něco určitě silně alkoholického a v druhé (od cigaret zažloutlé) prsty nějaké pochybné - a taktéž pod obraz spité - existence. Pracně zahnala slzy deroucí se do očí a konečně se dostala ke zmiňovaným dveřím. Váhavě otevřela.

'No tak, co mi to děláš?'

Cesta dovnitř byla volná. Zalapala po dechu a rychle se opřela o stěnu. Do předsíně vletěl silný odér alkoholu a štiplavý cigaretový kouř. Tři postavy se rozjařeně vtěsnávaly dovnitř, povážlivě se potácely a na přihlížející původní nájemnici bytu ukazovaly neslušné posunky.
"To je moje stará, kočky," protáhl namachrovaně kluk a postupně plácl všechny tři příslušnice opačného pohlaví po zadku. Ta v růžově minisukni se stupidně zahihňala a típla špičku o její velmi drahou indickou tapisérii.
Pokud to šlo, zbledla ještě víc. "A ven!" zahřměla a svůj rozkaz doplnila dostatečně dramatickým (nebo si to alespoň namlouvala) gestem. "A ty padej do kuchyně, promluvíme si…"
Kluk se zašklebil. "Nech mě žít!" žblebtl a druhou z dívek (to krátké tričko je tak nevkusné) k sobě pevně přivinul.
"Řekla jsem - vypadněte!" zařvala, až všichni tři nadskočili. S potěšením pozorovala, jak slečny nervózně tikají pohledem z blonďáka na ni, až se jedna po druhé otočily k odchodu.
"Tak já radši půjdu…"
"Nazdar, brouku!"
Obě kapitulovaly. Mladík vykouzlil v zarudlém obličeji zaraženou grimasu.
"Čím jsem si to zasloužil?" optal se ublíženě a stáhl ze sebe páchnoucí bundu. Přihnul si z poloplné lahve. "Taky mám právo si občas pořádně užít…"
Podruhé zalapala po dechu. "To snad…"
"A co sis myslela? Že chceme hrát karty?"
"Ale… když…" nenacházela vhodná slova - a chlapec si to samozřejmě vyložil po svém.
"Chceš taky, co?" zašklebil se.
"Co?" vydechla překvapeně a nevědomky couvla. "Ne!"
"Jen si nic nenamlouvej, potřebuješ to stejně, jako já… Chceš mě, viď?" Popošel o krok za ní a znovu umenšil množství tekutiny v lahvi. Jazykem automaticky navlhčil suché (čím asi) rty a 'svůdně' zamrkal.
"Ne!" vykřikla hystericky. "Pil jsi!"
"Jen se nedělej!" zasípal a přisunul se ještě blíž, až cítila jeho dusivý dech na svém krku. "Kdybys je nevyhodila, mohly jste si užít všechny," zašeptal a olízl její ušní lalůček.
Vzlykla. "Nech mě! Přece ne…" nedokončila větu, jelikož ji zaměstnal svým jazykem. Líbal tvrdě, nenasytně, poháněl jej chtíč, vepsaný v modrých očích. Postupně sjel znovu na ucho, skousával kůži mezi rovnými, leč taktéž zažloutlými zuby, pohrával si se stříbrnou náušnicí.
Už neprotestovala, neměla na to odvahu. Křečovitě stála, zoufale svírala okraj desky stolu, o který byla opřená, a bolestivě usykla vždy, když kousl příliš necitelně. Taková potupa…

'Lásko, ty to tak taky nechceš…'

Opilec se postupně dostal níž, začal jí rozepínat knoflíčky na košili, odložil flašku (po tom, co se žíznivě napil) a volnou rukou si ji hbitě přidržel za zadek.
"Kurva, a dost!" zaštkala, když jí zabořil hlavu mezi ne zrovna malá prsa a slastně zafuněl. Obrátil se jí žaludek.
Nepřestal, jen se k ní ještě víc přitiskl a zahuhňal: "No tak, ženská, uvolni se!"
Nesnesla to. S nepříčetným výkřikem se svezla k zemi, kolíbala se dozadu a dopředu, škytala.
"Krávo!" zařval a hrubě ji vytáhl na nohy. "Udělám to i tak, neboj," zavrčel a nemilosrdně ji odhodil na stůl. Nevšímal si tichých přerývavých proseb o milost ani slz, které se bez zábran valily z hnědých studní, a nadrženě z ní strhal těsné kalhoty, chvíli se potýkal se zapínáním podprsenky, až se před ním nakonec krčila úplně nahá.
"Stejně si tě vezmu…"
Necítila nic, jen tupé pravidelné pulsování ve spáncích. Neviděla blonďáka, který jí tak moc ubližoval, neviděla jeho slizké ruce, které dokázaly působit takovou bolest, neviděla tu odporně vzrušenou část mužského těla, přes slzy neviděla nic. Nehýbala se, pěstěné nehty strachem zarývala do čím dál hloub do dřeva, na obličej se lepily potem zplihlé vlasy.

'Tak už to ukonči…'

Jako by ji někdo nahoře vyslyšel, chlapec naposled přirazil, vydechl vzrušením a pár nekonečných vteřin setrval ve stejné pozici, uvnitř jejího těla. Pak ho od sebe štítivě odstrčila - sama netušila, kde se v ní taková síla v danou chvíli vzala - a překotila se dolů, na zem. Stočila se do klubíčka, prudce oddechovala a pěstěnýma rukama si drásala tváře, nos, bradu. Když se trochu uklidnila, vyhledala skleným pohledem ten jeho, jako by doufala, že tím všechno popře, zjistí, že to všechno utrpení byl jen sen, výplod její kruté fantazie…

'Já tě prosím!'

Kluk zvedl kalhoty a frajersky se usmál: "Tak co, líbilo?"
"J-já -"vykoktala, přemítajíc, kam by své zubožené tělo schovala. Nic ji nenapadlo, a tak uslzené oči stočila zpět na blonďáka. "Ne," zašeptala a doufala, že ji neslyšel.
Neslyšel. Byl příliš zaujatý oblékáním volného trička. Za pár kluzkých okamžiků se mu to konečně podařilo a otočil se k odchodu. Dřív, než odešel, neodpustil si poslední sarkastickou poznámku:

"Někdy si to zopakujem, mami."

Prohráls

2008-08-25T23:37:00.001+02:00

Smráká se. Už zas. Nedokážu říct, pokolikáté tě tu takhle vidím sedět, nepřítomně hledět z okna, vzpomínat.
Ale ty to víš…
Za dveřmi je už dlouho ticho. Nikdo tě nepotřebuje, nikdo tě nehledá. Stále ještě bláhově čekáš, že se vrátím.
Nevrátí se…
Bolí mě vidět tvůj prázdný pohled. Při každé slze, která pohladí tvé rudé líce, mi puká srdce. Vždy, když slyším tvůj bezmocný pláč, udělal bych pro tebe cokoliv.
Jenže tohle nemůže…
Chybím ti, vím to. Já si tenhle osud nevybral. Nezbývá mi nic jiného, než doufat, že snad po čase zapomeneš. Zapomeneš na mě, na dobu, kterou jsme spolu strávili. Ač nerad, přeji si, aby se tak stalo… pro tvoje dobro. Určitě to tak pro tebe bude lepší - a pro tebe cokoliv. Zapomeň, prosím, nemysli už na nás!
Copak jde vymazat z paměti tolik let?
Mně nejde. Já nemůžu. Ale já nejsem důležitý. To ty teď musíš být ta silná a žít dál, i když beze mne.
Bez lásky…?
Poslouchej! Tohle utrpení přece není život. Tak přestaň myslet na to, co bylo. Vypni konečně tu zatracenou písničku, kterou jsem pro tebe naivně složil, a začni znovu!
To nikdy nepůjde…
Vstaň a udělej to, co vždy. Protři uslzené oči, usměj se, vzpurně pohoď hlavou, vždy jsem to miloval… Nutně potřebuji vidět štěstí ve tvé tváři, tolik ti ho teď chybí… Tvůj žal mě ubíjí víc, než jsem ochotný si připustit. Vždyť - stejně, jako já jsem kus tebe, ty jsi taky část mě samotného. Tak už neplač…
To se řekne lehce…
Vzpomínáš? Svět čeká za dveřmi. Stále čeká. Na tebe. Musíš to zvládnout! Nepodlehneš!
Nemožné…
Stále je pro co žít, okolo je přece tolik důležitých věcí!
Ale ta nejdůležitější ne…
Vzchop se! To zvládneš. Jednoho dne si uvědomíš, že je třeba pokračovat dál.
Podlehneš…
A svět bude jiný.
Podlehneš…
Všechno bude zase dobré.
Podlehneš…
Ne!
Podlehneš…
Proč vstáváš?
Podlehneš…
Vždyť to tak nechceš…
Podlehneš…
Neposlouchej!
Podlehneš…
Všechno, všechno bude zase dobré!
Nebude…
Nevzdávej to!
Podlehneš…

prohráls ...

Chtít

2008-08-25T23:35:00.000+02:00

Můžeš žít?
Nemůžu.
Smíš za to bojovat?
Ne…
Můžeš zapomenout?
Nemůžu.
Chceš milovat?
Nechci.
Tak co chceš???
Nic!
Cože???
Já musím…

Novorozeně

2008-08-25T23:33:00.001+02:00

Novorozeně
nic neví o jméně
A nezná důvody
Prostě se jen tak narodí

Z temného pokoje se nejistě linuly tlumené výkřiky jakési láskyplně - tedy snad - propletené dvojice. Slastné funění prolínaly bolestné ženské steny.

A pak je naživu
V nekonečném údivu
Nahý uzlík z postele
Neví, že cejch má na čele…

"Takhle ty si přestavuješ vděk ke svému muži? Dřu se, aby ty sis žila jako v bavlnce - a pak mě v noci ani nedokážeš patřičně odměnit??!!"
Sklopila hlavu.
Dej mi sílu…
"Jen si mlč, jen se kaj! Však já si najdu výkonnější náhradu!" Vstal z postele.
Tázavě k němu zvedla oči… a nepatrně přikývla. Té noci už ho neviděla, zase zůstala sama. Cítila však, že zanedlouho se všechno změní…

Hvězdu nebo kříž
To se tak rychle nedozvíš
Jako kůzle na seně
Spí novorozeně

Dlouhých devět měsíců - a život jde dál. Musí? Donutili ho snad? Ne - to jenom ji donutili. Ona musí žít, pro ně, pro svoje bříško.

A pak se život rozběhne
Jako když kráva polehne
Z máminy loktuše
Je vidět srpek Venuše
- planety naděje
že když dneska špatně je
tak třeba zítra nebude
zastav svá kola, osude!

"Bude to syn. A bude po tátovi."
Smířeně zvedla talíř ze stolu.
"A rozhodně nesmí věřit v ty tvoje hovadiny! Běda ti, jestli před ním jenom cekneš…!"
Zraněně semkla víčka pevně k sobě a radši mu dolila pivo. Přelila.
"Nemysli si, že s tebou někdy bude mít slitování," vlepil jí políček, "ne tak, jako já!"
I tak bych tě milovala, maličké…
Se slzami v očích našla utěrku a setřela to, co vylila. Nenápadně pohladila svoje stále zvětšující se bříško a smutně se pousmála.

Osud se ale nedívá
Supí jak lokomotiva
Špalírem fáborů
Směrem nahoru…

"Uhněte! No tak, zmizte, můj syn…!" rozčiloval se. Lidé zděšeně uskakovali a žena, kterou za sebou nešetrně táhl, vzlykala bolestí i ponížením.
Ještě chvilinku vydrž, zlato…
Nesnesitelně to bolelo. Před očima se jí dělaly mžitky, kráčela dlouhou chodbou bez konce, tma… záblesk… tma… řezavé bílé světlo, nedostává se dechu…
A pak jí někdo vložil do náruče jejího prvorozeného.

A pak před branou
Dlouhé fronty nastanou
Doleva - doprava…?
K tomu muzika vyhrává.

"Paní, máme pro vás špatnou zprávu…"

Písně veselé
A černí andělé
Nám svítí na čelo
Tak fidlej, kapelo!

"Ty couro! Ty poběhlice! Kdo to byl, tak kdo? Můj syn by se přece nemohl narodit ochrnutý, můj ne! Copak ti ten tvůj zasranej bůh nezakazuje podvádět svého ztrhaného muže, co?!"
Nenech ho ublížit mému synovi, prosím…
"Štětko, tak mluv! Zabiju ho…"

A hraj nám do tance
Jenom ať vlajou monstrance
Nepoznačení
Budou spaseni.

Otočil se k postýlce. Vztekle zavrčel a pevně uchopil chlapcovy nepatrné ručky.
"Nech ho!" vykřikla panicky, až se sama zalekla svého hlasu. S opovržením mu jeho potomka vytrhla z rukou.
Odpusť…
Muž zrudl. "Budeš litovat!" procedil mezi zuby a obrátil se k východu, patřičně za sebou třískl dveřmi.
Vyděšeně tiskla kloučka v náručí. Láskyplně si prohlížela ten modrooký uzlík veškerých citů, pohladila ho po holé hlavině. Setřela si zatoulanou slzu a pousmála se.

Nikdy tě nedám, drobečku…

(Hudba: Jaromír Nohavica, Novorozeně)

Bezejmenná

2008-08-25T23:28:00.001+02:00

Když ráno otevřu oči a v pokoji je ještě tma, stíny okolo mé postele povzbuzují mou představivost a vnucují mi jakési nepochopitelné představy a myšlenky.

Vidím, jak ke mně střešním oknem proniká stále více a více světla, ale to není světlo, to jen noční elfové zaklínají úplněk v naději, že tím změní svět. Co chvíli se v mých tichem ukolébaných uších rozlehne naléhavý výkřik některého nočního ptáka, ale to nebylo zvíře, to vykřikla rusalka, která se poranila při sběru léčivých bylin nabývajících svých magických schopností jedině při svítání. Ve vzduchu, který ke mně neslyšeně proudí otevřeným oknem, je cítit přicházející podzim, jenže ve skutečnosti necítím vůni spadaného listí a severního větru, ale lektvar zapomnění v kotli neznámého temného čaroděje.

Slabé větve zlatých bříz ohýbají mohutné ruce nebeských obrů, červánky nad obzorem vznikly při krvelačné pekelné rozepři a kočičí kroky na jedné ze sousedních střech se stávají přibližující se mocnou bytostí v elegantním hávu s moudrostí všech dávno minulých věků vepsanou v zelených očích. Nočním klidem zatemněná mysl mi dovolí věřit, že jejím dotekem se část jejího vědění pomocí nadpozemských sil přenese na mne…

Vínově červený plášť se zavlnil a mého zpoceného čela se jemně dotkla chladivá ruka samotné Přírody. Hlava se mi zatočila a před zamlženýma očima se rozběhly dechberoucí obrazy, jiným lidem navždy skryté. Postupně se mi jako starý film promítl vznik Vesmíru, na vlastní oči jsem zahlédla klíčit první rostlinu, proběhl okolo mě jakýsi osminohý chlupatý tvor a vzápětí se na mne usmál jeden z prvních člověků vůbec. Během pár vteřin se nade mnou vztyčil impozantní kamenný hrad. Nedá se říct, že na mne dýchla historie, to spíš já jsem dýchala naší dávnou minulostí. Hluboko pod svýma nohama jsem cítila zdánlivě lenivé magma kypící nedočkavostí a když jsem se pořádně rozhlédla, spatřila jsem miliardy mikroskopických a ještě menších částic… Sokol nad korunami mladých stromů vzrušeně vypískl a já zjistila, že přesně rozumím jeho nadšení z lovu, stejně jako mne až do konečků prstů prostoupil strach šedivé polní myšky, zmateně hledající úkryt před svým největším nepřítelem.

Šum několik světelných let vzdálené říčky mě ukolébával ke spánku a zároveň mi naléhavě sděloval, že mám jít a konat. Konat nesmírné zázraky, které obyčejná lidská bytost nikdy nemůže pochopit a nepochopí... já však porozuměla.

Protože já nejsem jen člověk, pro tuto chvíli se stávám přírodou a příroda se na oplátku stává mnou. Vše je najednou vzájemně propojené, nebe je peklem a voda ohněm, vzduch se nedá dýchat a země se rozplývá pod nohama, to spojení není v našich myslích, provázané jsou všechny bytosti, věci i živly, celé bytí se stává velkým rozmazaným kruhem, který ztrácí smysl…

A s tou myšlenkou ke mně vnikl první sluneční paprsek a já se probudila.

Jak se pláče v dešti

2008-08-25T23:26:00.000+02:00

Ze zachmuřené oblohy padaly na zem ledové kapky deště, šuměly v měkké trávě a studily na odhalené kůži.
A šeptaly mi různá podivná slova…
Stromy ve větru pokyvovaly korunami, sem, tam, sem, tam… Déšť roztančil vodní hladinu, na které se vytvářela široká kola. Kachny se ukryly v rákosí a čekaly, až přestane pršet a vysvitne slunce.
I já jsem čekala. Stála jsem na hrázi rybníka a nechala ze sebe smývat své hříchy i nekonečný smutek. Voda padající z oblohy měla být možná jen odpovědí na mou náladu, na slzy stékající mi po tvářích.
Jenomže já to nechtěla změnit.
Jak bláznivě romantické mi připadalo tam stát jen v promočeném lehkém tričku a vědět, že mě nikdo nebude hledat a nikdo se o tom nedozví. Bylo těsně po rozednění. Všichni ještě odpočívali, snad si vychutnávali vzpomínku na poslední krásný sen.
To mně se zdály jen samé škaredé sny. Raději jsem před nimi utíkala do každodenní rutiny a k věcem, které bylo nezbytné udělat.
Jen k těm správným.
Já přece nemohla dělat něco neobyčejného. (Zajímavého!) To se přece nehodilo.
Dnešní ráno bylo však jen moje. Mně náleželo třpytivé listí stromů a slunce mezi mraky matně probleskovalo jen proto, že jsem to tak chtěla já. Ano! Jen pro mě začali zpívat ptáci a kachny vylétly z rákosí.

A přestalo pršet.
A vysvitlo slunce.
Lidé vstali z postelí a vyhlíželi z oken.
Mou postavu by však už nezahlédli.
Doma za stolem a s šálkem ranní kávy jsem otevřela sešit a začala psát těchto pár vět.

A začal další obyčejný jarní den.

Doteky strachu

2008-08-25T23:24:00.001+02:00

Hlasy. Šeptaly, sváděly a zatracovaly, hluché k prosbám. Měkký polštář tlumil vzlyky, avšak peřina se třásla návaly pláče. Raději tmu, než jistotu odhrnuté deky. Pokoj byl přesycen želatinou strachu.

A ticho se stalo nesplněným snem. Nikdy nebudeš sama.

Po cestě vysypané štěrkem ladně kráčí vysoká postava v černém, hlavu hrdě pozdvihnutou. Sevře se srdce, když v modré panence spatří bílý flíček, poslední vzpomínku na spásu. Odvržený.

A oči, které tě sledují na každém tvém kroku.

Když prochází temným lesem, nepřekoná strach z úplňku a vlčího vytí. Paže stromů zarývají své ostré drápy do jemné kůže na stehnech a stále, stále čekají na svou příležitost. Neoklame minutovou ručičku života.

Tak to udělej!

Na stěně vidí stíny bytostí sklánějících se nad postelí, vzduch v těch místech pálí jako ledová kapka stékající po horkém dívčím těle.

Ne, neodejdou.

Pod starými jilmy tisíce náhrobků odpočívají v pokoji, brzy na seznam pohřešovaných připíší všemocní i její jméno.

A pak ti milovaná slíbá slzy na tvářích, pevně stiskne tvé ruce ve svých dlaních a ty uvěříš, že všechno bude dobré.

podivné šprochy

2008-08-25T23:21:00.005+02:00

Nesplnitelný sen
2. 10. 06
Řekla bych, že vcelku netradiční fanfikce na téma TéHá. (Také jste je četli tak rádi? ... pro pobavení?)

***
Dopis
2. 10. 06
Taktéž.
Už dříve byla zveřejněna na prastarém blogu Slečny Káti.

***
Poslední krok
2. 10. 06
Typická pubertálně naivní povídka.

***
Než přijde svítání
23. 10. 06
My Immortal...

***
Studánka
12. 11. 06
Slohová práce.

***
Trhni si, lásko!
14. 11. 06
Lahvinku bílého a krabičku... a můžem spolu snít...

***
Hrob
3. 1. 07
Nepochopitelná, leč depkoidní.

***
Co svět neviděl
23. 3. 07
Sarkasmus světem vládne...

***
Kniha, přítel člověka
23. 3. 07
Slohová práce.

***
Prohráls
9. 4. 07
Má malá omluva

***
MITAS a.s.
10. 4. 07
Odpověď na strhující inzerát v novinách. Slohová práce.

***
Chtít
18. 4. 07
Jen taková malá hříčka...

***
Zkoušení
17. 5. 07
Slohová práce.

***
Novorozeně
29. 5. 07
Říkali, že bych ho snad měla nenávidět...
Miluji ho.

***
Bezejmenná
26. 8. 07

***
Kdybych
1. 10. 07
Vše řečeno uvnitř. Datum spotřeby na obale.

***
Tajná láska
11. 11. 07
Slohová práce.

***
Co jsem nedělal o Vánocích
7. 1. 08
Slohová práce :-)

***
Jak se pláče v dešti
1. 4. 08
Lenne, chtěla bych ti věnovat tuto drobotinu, ačkoliv vím, že by sis zasloužila něco lepšího, povedenějšího, velkolepějšího... lépe však psát neumím. Promiň.
Možná měla být jen reakcí na uplynulé události. Nevím. Bála jsem se sebe sama zeptat.
Ale teď jdu sníst mou krásnou velkou tabulku čokolády a myslet na něco hezkého...

***
Doteky strachu
4. 5. 08
Zvláští, venku je krásně, hraje Nohavica, všichni se usmívají. A já naslouchám svému cynickému hlásku a píšu hlouposti. Měla bych si dát tu růžovou pilulku, kterou mi předepsal Pan Psychiatr.
Varuji předem, je to SHIT. Vím, že umím psát i lépe.

***
Myslelas...?
25. 8. 08
Podivný monolog podivného vnitřního hlasu zfetované existence.

Oči

2008-08-25T23:19:00.001+02:00

Často se dívám na hvězdy. Jsou podobné tvým očím. Očím, které tak miluji za to, co mi daly. Těm očím, které tak nenávidím...

Na lásku na první pohled,
myslím, už nevěří ani v knížkách.
Ale co má pak být můj let,
to, že se vznáším v nebeských výškách?

Tam nahoře, když zavřu oči,
není to tma, co mě hlídá.
Z tvých očí hlava se točí,
závrať s odvahou se střídá.

Oči - jako dva střípky ze skla,
oči - v kterých se slza leskla.
Oči - temné i svůdné, lživé,
oči zrádně uhrančivé...

Kolik je na světě lidí,
co znají to, co já znám?
Co v jiném světle tě vidí.
Teď stojíš tu sám - jen sám...

Vyznávám se ti tu láskou, víš,
už to nevěřím sama sobě.
Snad je srdce prohranou sázkou.
A výhra? Připadne tobě...

Oči - jako dva střípky ze skla,
oči - v kterých se slza leskla.
Oči - temné i svůdné, lživé,
oči zrádně uhrančivé...

Víš... už se nedívám na hvězdy...

Neodcházej

2008-08-25T23:16:00.000+02:00

Představ si den, kdy je všechno naopak. Určitě ho znáš, vzpomínej. Říkáš si: "Co dělám špatně?" Já ti to povím - nic. To štěstí se jen otočilo zády a osud ironicky zašveholil: "Hodně štěstí!"
Pak se neboj a jdi si dál za svým cílem. I štěstí se nakonec vrátí, když budeš chtít. Jen, když budeš chtít…

Jdeš sám, všemi opuštěný.
Jdeš prázdnou ulicí.
Cosi v tobě musí ven -
Ta slova v krku pálící…

NEODCHÁZEJ

Pomalu se sunou k světlu.
Sunou přes jazyk.
Skrz stisknuté pery strachu
Prodral se ven tichý vzlyk…

NEODCHÁZEJ

Neklid vzrůstá v čisté duši.
Vzrůstá váhavě.
Naléhavě křičí smysly:
"Běž, utíkej! Bezhlavě…"

NEODCHÁZEJ

Rozum bloudí, srdce prosí.
Prosí o milost.
Odhodlaně sbíráš síly -
Na křik, už máš toho dost…

NEODCHÁZEJ

I když všechno, zdá se, končí.
Končí docela.
Snad poslední pokus činíš.
Ta slova v tichu zazněla…

NEODCHÁZEJ!!!

Bílý drak

2008-08-25T23:14:00.000+02:00

Temný žalář noci,
Pohltí mě, drží ve své moci.
Však v dáli je záře…
Perleť snů Bílého Draka,
Vlídného draka…

Dvě žhavá údolí,
Vesmíru středobod…
Dvě duše zápolí -
Já a Bílý Drak…

Slepá vlna síly,
S mojí aurou do kruhu se slily.
Lávou sopky citů…
Vypuká ohňostroj v srdci,
Zraněném srdci…

Dvě žhavá údolí,
Vesmíru středobod…
Dvě duše zápolí -
Já a Rudý Drak…

A Drak Bílý? Spár zrady.
Teď se Černý Drak otáčí zády.
Nechá mě krvácet…
Samotnou v temnotě noci,
Bezesné noci…

Dvě žhavá údolí,
Vesmíru středobod…
Dvě duše zápolí -
Já a Černý Drak…

Vánoční blues

2008-08-25T23:11:00.000+02:00

Ano... mohla jsem (a bez vzteku) napsat
Normální vánoční básničku.
Obkročný rým, jambický verš
A nějaký ty falešný slaďoučký sliby.
+ jako dárek - jedličku...
A že by byla krásná, pff...

Ale já jsem řekla - ne!
Čemu že se vlastně divíš?
Hned bych zrušila Vánoce,
Stačí mi, když jenom slíbíš,
Že mě za to nebudeš nenávidět...

Všecko mě to už dlouho soustředěně zmáhá.
Výlohy, nákladné dárky, reklama na Vodafone,
Kofola s čuníkem pro všechny a Vánoce se Santa Krausem...
Toť věc nechutně sprostá, zkorumpovaná a drahá!
Ne, nepotřebuju za to odměnit aplausem...

Prostě to jediné, co bych chtěla říct,
(a slibuju, že pak už to fakt bude celé),
Je to, že mě to neskutečně sere!
A tak - než mi zbude už jenom hlínu jíst,
Pošlete kosu do pr***e!
Lidi, zrušte Vánoce!!!

Moje debilita

2008-08-25T23:10:00.001+02:00

Haha stojí u tabule a píše nesmysly.
Nechápu.
Mám pocit, že mi to dnes vůbec nemyslí,
určitě jen tak nekápnu
na správný výsledek...

Hyberbola, parabola,
grafy funkce x a ypsilon,
původně to neměla být parodie na Blanch...
Jen tu sedím, klimbám, píšu,
připadám si jako slon.

Chudák zvíře...

Lidé titulují mé já "matematický génius",
jak na to, sakra, došli?
Za chvíli budu asi myslet na funus,
všechny mozkové buňky už radši pošly.

Nevěříte? Tak se vsaďte,
že už tu zátěž dlouho nesnesu,
nekonec vám ještě zašlu parte,
pokud tu svou debilitu unesu...

Jsi...

2008-08-25T23:07:00.000+02:00

Jsi něco,
Co mě vábí, láká,
Jsi světlo,
Když se večer smráká.
Jsi zvuk,
Co ruší hradby ticha,
Jsi naděje
Ač třeba lichá.
Jsi noční můra -
A já chci snít znova,
Jsi moje droga,
Byť stará, stejně nová.
Jsi motýl,
Co na křídlech mě nese,
Jsi bůh,
Který nutí do deprese.
Jsi den,
Co snít mi dovolí,
Co vší silou bodne
- Já vím, proč mě to nebolí…
Jsi můj život,
Má láska,
Mé srdce...

A za tebe dám cokoli...

Za zrcadlem

2008-08-25T23:05:00.001+02:00

Sklopit hlavu
Zavřít oči
Zhasnout světla mocných sluncí
Polknout slzy steskem řvoucí
Sedmý večer v okně starém
Milovaně oprýskaném
Zvoucím mysl k útěku…

Semknout ruce
Vdechnout život
Solí rtů zle osamělých
Škodolibě zanechaných
V pustém kraji za zrcadlem
Poraď si sám…

Chybíš mi.

Do exilu?

2008-08-25T23:03:00.001+02:00

A pak prý, že se tomu říká utrpení.
Kdepak.
To slabé slovo dostatečně vhodné není.
Jsou to totiž děsná muka, když nám zas na dveře Pfeifferová ťuká.
Sedí si na židli,
Kváká a kváká,
Nervy nám nastydly,
Tím šokem zešedly,
Mozek jde tam, kde se smráká
- exil by bylo to pravé ořechové…
A ledový mlíko nám na maják cáká.
Fakt.
*zdrh*
Kolikrát kontroluji hodinky,
Kolikrát mhouřím oči,
Lituji všechny své maminky
(rodičovské schůzky - toť strašlivý zážitek),
Třída se dokola točí,
V sešitě splynuly jinak rovnoběžné linky…
Hlavinky se asi brzy rozskočí...
A náhle - konečně! - ten vytoužený zvuk.
Co z toho?
Hurrrrráááá, vzduch!!!

Růže

2008-08-25T23:01:00.001+02:00

Co je to láska?
Láska - to když v krbu oheň praská,
Když bílá růže vykvete
Z mrňavého poupěte.
Láska vraždí pochybnosti,
Slzy času, střepy zlosti,
Létá jako smilný pták -
Snad do snů… a nebo do oblak?

Co je to bolest?
Bolest - tvrdá rána víry,
Pro ty, co jí nevěřili.
Na duši velké škody napáchá
A ještě k tomu zapáchá.
Bolest léčí tvoje žaly:
Tedy snad - vždyť srdce by ti nevyrvali?
Tak krátké slovo plné prachu,
Temná kobka tvého strachu,
Ztrát, smrti a tesknění…

A co je pravda?
Pravda - snad když děvka zrada
Kreslí na zeď ikony,
Ikony lásky, vzdálené na hony.
Pravda bolí víc než láska,
Vlídnou dlaní nepolaská,
Přesto navždy zůstane -
I když láska, bolest, ustane.

Co to meleš, shůry pane???
Vždyť má bolest nikdy nepřestane.
Důkaz držím v mladé dlani,
Tu už láska neporaní.
Mně jen ta bolest srdcem píchla…
A ona růže? Ztichla.

Svobodo

2008-08-25T23:00:00.001+02:00

Kdysi dávno mladá žena,
Možná dívka, co já vím,
Krčila se v rožku světa,
Zbitá a snad zapomenutá,
Skrývala svůj hloupý splín.

Snad by taky byla šťastná,
Ale tuším, že spíš nebyla.
"Proč ne? A proč vlastně ano?"
Otázka ji trápila.

Má snad dělat také všechno?
Všechno to divné, slizké, povrchní…
Vždyť není loutka bez pocitů,
Bez myšlenek, bez svobody,
Nemají právo brát je jí.

Snad by taky byla šťastná,
Ale tuším, že spíš nebyla.
"Chybím světu? A chybí on mně?"
Potajmu si tesknila.

Mysleli jste, že je houpá?
Že vaši zradu nepozná?
Ti druzí jsou, já vím, jiní:
Nenároční, spolehliví…
Ale ona své sny neprodá!

Snad by taky byla šťastná,
Ale tuším, že spíš nebyla.
"Svobodo? Ty slovo zrádné!"
V bílém hradě blouznila…

Muka opilcova

2008-08-25T22:56:00.001+02:00

Když jen tak opile ležíš
A když už hostitel nedá ti pít
Oči se klíží
Hlava se točí
Vidíš, jak anděl ti pod nohy slít

Divně se motá
Pod vousy sípe
Nějaká
Podivná zaklínadla
V nose se hnípe

Říkáš si:
"Chlape, ty bys už neměl pít!"
Když náhle
Znenadání
Ta divná existence znova ruší tvůj klid

Vypadá až příliš reálně
Hraje ti na city
V ožralé hospůdce na předměstí
Žvatlá cosi o spasení
Pitomec vyblitý

Kdesi z okna ozývá se zpěv tvých bližních
Tak bezstarostně neznalých
Nebeských poslů
S křídly umáčenými od sektu
Pohledem mučedníka

Oči se ti klíží
"Víš, brácho, žena čeká,"
Odcházíš z pajzlu
Cos však netušil
Že cosi bílého ti za hřbetem heká

Ten svatý vagabund
Nic proti Bohovi
Nedá se přesvědčit, že jej nepotřebuješ
Ožrala nevinný
Na cestě z hospody

Sípe, škytá, hlas se mu láme
Přesto však nadšeně vykládá
O světcích, zázracích
O plném půllitru
Do rytmu rukama rozkládá

Ačkoli nebe prý
Má být čisté, jemné
S tímhletím tupcem
Snad ani
Pekla nadvláda nehne

Ploužíš se zkroušeně
Nevědíc, zda máš svou rodinu raději
Začít předstírat
Než přiznat se ke lži
mladému pánu nadobro sebrat naději

Zabít ho
Či zabít sebe
Toť těžká otázka
Když na konci všech cest
Tě čeká prolezlé nebe

Tu záblesk, škyt
A jakási zářící postava
Zahání stíny
Ulice plné odpadků
Apokalypsa nastává?

Prý, žes zhřešil
Otče imaginární rodiny
S hlavou plnou prasáren
Opilým výrazem hodným hrdého bezdomovce
Tak sčítej svého žití hodiny

Před očima tvoje hříchy promítaj
Bez kouska citu
Slitování
Z kalných očí tečou slzy
Co tví milovaní?

Anděl za zády se ti tlemí
Ústa prolezlá škrknami
Plácá se po břiše
Z naděje, že zlo bude potlačeno
Úchýlí se snad k vraždě?

Malý chlapík
V bílém
Bílou dýku zvedá
A bílou rukou
Přikládá ji k černému hrdlu

Zavíráš oči
S obrazem všech tvých nevěstek
Ručky zaťaté v pěsti
Odpustky se již neprodávají
Na zem kape olej tvých zrezlých součástek

Krev

Otvíráš oka
Nad sebou vida tvář hospodského
Ptáš se:
"To už jsem v nebi?"
Očekávaje ne tak úplně něco takového.

Chlap poulí oči
Sebere tvou poloplnou sklenici
Se slovy, že víc opilý už stejně nebudeš
Ať prý nevydýcháváš vzduch
V jeho světnici

Úlevně - vždyť to byl jen
Opilcův hloupý sen -
Opouštíš začmouzené prostory
Doufajíc, že noční můra už se nebude opakovat
Zapomínáš s vidinou teplé postele

Když tu téměř šlápneš
Na křídlo padlého anděla...

Kdybych...

2008-08-25T22:52:00.000+02:00

Kdybych měla zmoudřet náhle
Stát se vážným občanem
Nešlo by to, to se vsaďte
Tak s tím radši přestanem
Kdybych hned se musela
Přestat smát a škytat
Asi byste uviděli
Elektrony lítat

Kdyby se pan Einstein zbláznil
A fyziku mě učil
Vesmír by se vrátil zpátky
Na bok pootočil
Kdybyste mi říkali
Že to není možné
Jen převrátím panenkami
No a? Přece… proč ne?

I kdyby se má fantazie
Na mžik vytratila
Nedopustím, aby hvězdy
Z mých očí vyhodila

Kdyby hvězdy v kukadlech
Jen v mojí hlavě byly
A nebo se jak andělíčci
Dokola točily

Kdybyste okolo mě prošli

A ťukali si na čelo
Smích je zdravý, tak se smějte!
Vzdát se snů by bolelo…

A kdybych se nakonec
Stát chytřejší chtěla
Nepůjde to, já se vsázím!

… a pak jsem odletěla…

Jakube

2008-08-25T22:49:00.001+02:00

Jakube...

Ani láska není věčná
Jakube
Ta - a že prý nekonečná -
Ti s frází "jen ať okusí"
Láme srdce na kusy

Jakube
Proč vyhýbáš se strachu
Jakube
Nelekej se cizích krachů
Jsou cizí, a ač poučné,
Tě neodradí, ne že ne

Jakube
Když zakopl jsi
Jakube
I když jsi nahý, bosý
Ty jsi ten, co smí se smát
Co naučil se milovat

Vždyť víš, jak je jednoduché
Upřímně říct: "Mám tě rád…"

O ničem

2008-08-25T22:47:00.001+02:00

zdech
vzdech
na zdech
pár škrábanců
a kostrbatý nápis
o lži
a o pravdě
a o lidech
co už neví co psát
a tak si básní
jen tak do ticha
nerýmující se básničku

o ničem...

Víra

2008-08-25T22:45:00.001+02:00

Víra
Jak sloup
Jak monument z antiky
Co se zhroutil
Stářím
A nebo snad studem
Víra
Co prý hory přenáší
Ale s blbostí ne a ne hnout
Jak se ráda, šklebíc se do očí,
Vysmívá osudu
A ten ji za to denně ubíjí
Kousek po kousku
Ovečky ubývají
Ta víra!
Ta, v kterou... už nevěřím.

Sloka Temelínu

2008-08-25T22:43:00.001+02:00

Radium, jen pěkně sviť,
ať si můžem utřít řiť!
Nač tě jet zakopat,
teď už snad jen politiky nakopat...

Nuda

2008-08-25T22:41:00.001+02:00

Matika
Nemá konkurenci
V hodinách ticho
Pod lavicí 4 deci
A na lavici rozložené noviny
Vzadu se porouchal přehrávač

Odmocniny
Už nás dávno nezajímaj
Osm tisícin?
To je jako Sinaj
Jediná z(a)tracená vesnice
A po matematice
Neštěkne ani pes

Nevěřím

2008-08-25T22:34:00.004+02:00

nevěřím...
nevěřím ve zlo
já jsem zlo!
odpusť mi...
odpusť mi mé pravdy
ač jsou to vlastně lži
a nezapomeň...
nezapomeň na jedno zmatené srdce
které ti dvojím úderem bilo...

O cti

2008-08-25T22:34:00.003+02:00

Co život dal
a osud vzal,
co spočítal
i vynechal,
to, co se zdráhal nabídnout
a co nemůžeme odmítnout -
to jediné se
(jak často, rádo)
kazí geometrickou řadou.

Za to si lidstvo může samo,
snad i tím divným "Odi et amo!"
Proč vztahy nespějí k věčnosti?
Pche, založené na věrnosti…
Vždyť láska je jen bludný cit
a vzrušením je třeba žít,
tak ptám se sebe,
jeho, tebe…
Koho dnes čestně zadek zebe?

Odmítám!

2008-08-25T22:34:00.001+02:00

Snad chceš po mně víc
A zapomínáš, že už oba nemáme nic
Jen vůni knih
A čistý líh
A básně v myslích
Bezesných.

Železniční romantika

2008-08-25T22:31:00.000+02:00

Pražec za pražcem
Hodina za hodinou
Počítá slzy

Čas nepromíjí ani vyvoleným

Poslední polibek
Co šeptá nemožné sliby
A jak moc to mrzí…

A zmrzl i milující rým

Zašlá nádražní světla
Třesoucí se dlaně bez doteků
A horký dech na skle

Jak chladný je čistý žal!

A pak jen hvizd
A tvář se vzdaluje
A s ní zůstává mé srdce prasklé

Co život dal a osud vzal…

Výkřik ve vzduchoprázdnu

2008-08-25T22:26:00.000+02:00

Ticho
prázdno
prostor
čárka tečka
tečka čárka
vítr
vlny
cirkulárka

Hluk
šum
bzukot
tečka čárka
čárka tečka
světla
tváře
dokolečka

… čárka, tečka.

Odpovědi bez otázek

2008-08-25T22:25:00.001+02:00

Smrt?
Přechodný stav
Levotočivá zatáčka
Kolmo dolů
Či prudce vzhůru?

Viny?
Snad je odčinily tvé omluvy?
A nebo tvůj věčný strach
Co přijde Na Výsostech?
Tvoje věčné viny?

A co láska?
Ta, jenž bolí
I ta, jenž svazuje
Jak krásně svazuje!
Nikdy ho neopustíš?

Hate...
Ty malá, ustrašená...
Co jsi zač?
Jen smítko padající z oblohy

(snad vzpomínka vesmírného prachu,
či odpověď tvého vlastního strachu?)

Mašinerie

2008-08-25T22:22:00.000+02:00

Jak iritují prázdné stránky
V bílém sešitě,
Jak lžou ta slova, jenž bolí,
Leč nescelí tě!

Kolik nevyřčeného proplouvá kolem nás
V ovzduší?
Slova, jenž směřují do uší
A ne do duší.

Pak dostanete své papíry
Na hlavu,
Však nežijete v ústavu
Hurá do davu!

Povinně vyrůst v člověka
S hlavou na Zemi,
V toho, co lží se neleká
Lží se slzami…

Až dám sbohem životu

2008-08-25T22:19:00.000+02:00

Dni, ty dni
Kdy životu dám sbohem
Buď jasný
Ať najdu cestu k podzemí
A nebe, věř
Že rozloučím se s Bohem
Někde jinde už mám
Předplacené zázemí

Strome, dube
ohni své paže
V tiché pokloně všem
Co zůstali
A slzy zrádné
Vytrysknout se snaže
Chcete snad, zmije
Aby žalem plakali?

Hej ty tam, malíři
Přikresli šeru dvě svislé linky
Ať mi tam pod zemí
Lahodně zní
A tlustý hospodský
Připrav tři sklínky
Ať mí hosté alespoň
V ten slavný den nežízní.

Živote, přátelé
Naposled mávám
Ve středu Vás však
Postává Muž
Ještě se setkáme
Slibuji a dávám
Důkazem lásky Ti
Kytaru…
… a nůž.

Prázdný strach

2008-08-25T22:16:00.000+02:00

Za zrcadlem
Je už dlouho ticho,
Nikdo tě nečeká.
V koutě zapadlém
Do klubka stočený,
Postrádáš dalšího člověka.

Tvá vlastní společnost tě děsí,
Duše jak hluboké lesy,
A ústa mrazí v náruči z plamene,
Když srdce na srdce si vzpomene.

Prázdný dům
Zhltne všechny vzlyky
A pohřbí naději.
Toť konec snům,
Ta chuť bezmezného strachu!
Vzdechy se ztrácejí…

Smrt se prázdného ticha děsí,
Tak šumí alespoň ztemnělé lesy,
Pro svobodná ústa, chladná jak z kamene
… a snad si ještě někdo vzpomene.

Zákonnitosti dobré nálady

2008-08-25T22:03:00.002+02:00

Když usínáš,
Svět se točí,
Světlo bliká,
Ctí tvé oči.

(A vůbec tě to nevytočí!)

Strop se hroutí,
Hlava puká,
Ráno poté…
To jsou muka!

(V pravé tváři cosi cuká…)

Zvedneš hlavu,
Břicho vyje,
To je tak,
Když člověk pije.

(A pak taky děsně blije.)

Hledáš ibáč,
Chladíš čelo,
Makak zkouší
Tvoje tělo.

(Co kdyby mu nesedělo?)

Odedneška
Vodu piješ,
Nic do sebe
Nenaliješ?

(Lidstvo, takhle brzy shniješ…)

Dveře bouchly,
Rozum letí,
Kašli na svá
Předsevzetí!

(Jaký příklad, viďte, děti!)

Večerní asociace

2008-08-25T22:01:00.001+02:00

Ležíš…
Jen šest strun
A jeho hbité prsty
A ospalý pohled
Hřešící madony
Slyšíš…
Slyšíš svatební zvony
Nebo snad umíráček?
A šest strun
V dvojhlavé melodii života a smrti
Cítíš.
Cítíš snad lásku, starost, klid?
Jeho spásná vůně
Tíží tvá ospalá víčka
Jak okovy starého otroka
Usínáš…

Zapomnění?

2008-08-25T21:59:00.001+02:00

V otázce života a smrti
Jsi nesmrtelný
Ať ztichlý nebo dýcháš
Tvoje oči se vznáší
V mezihvězdném prostoru
A dotek tvé mysli
Jako důkaz postmoderny…

Stejně jako ty nezapomeneš
I my, smrtelní
Věčně budeme vzpomínat
Protože štěstí neexistuje -
Jen sen melancholika -
A smutek čeří zbytečně prolité slzy.
Úder věčného srdce prázdno jámy času vyplní…

Žabí blues

2008-08-25T21:49:00.000+02:00

žbluňk
skočila žabička
do rybníčka

au
kvákla žabička
rupla jí nožička

chcíp
umřela žabička
… a šla do nebíčka.

Jak se usmívá osud

2008-08-25T21:47:00.001+02:00

U brány stál,
Zahleděn v dál.
Apaticky pálil cigaretu
A za falešných tónů menuetu
Můj osud do dlaní bral.

Pan Svatý,
Snad neměl na šaty,
Odložil mou duši na misky vah,
Šklebil se do očí smyslu mých snah
… ráj obehnal ostnatými dráty.

Vlevo se vychýlil jazýček,
Má hrdost mi vlepila políček.
Nevratný lístek mi múza koupila,
Když za mě mou cestu zvolila,
Nehledě na slova sudiček.

Cynický úsměv se ztratí,
Když tvé plány někdo zhatí.
A dřív, než zmizím z povrchu,
Ještě se poškrábu na uchu!

… i za dobré skutky se platí?

Když při mně stál

2008-08-25T21:45:00.001+02:00

Tma
Zaslepila mysl
Odehnala hlasy

Našeptává
Lživé pravdy
O počasí

Hlásá o krvi
A o zlu
S rudým úsměvem

Po líci stéká slza
Pravém
I po levém

Sliby
Opustily duši
Bez víry ve splnění

A bez cynismu
V strachu
Nedojdeš naplnění…

Jen já

2008-08-25T21:43:00.001+02:00

Já
Jako odhozená hračka
… jak předmět zkoumání
Plešatých vědců s brýlemi
Plachá pohledů
S nosem přilepeným na skle

Snad namyšlená
… snad.

Já
Jako malůvka na zrcadle
Zamlženém od vlastního dechu
Nesmělá jako jarní slunce
Drze se deroucí do oken
Skrz stažené žaluzie
Zelené žaluzie

Jen já
Jako poslední odkvetlá pampeliška
Kývu se ve větru
Mne nikdy nepoznáš
Nepohladíš
Mne ne

Ani když slunce zapadne
A vítr vysklí zrcadlo
Dál se budu kývat
Dál budu
Zůstanu
Jen já.

Obyčejné Tmy

2008-08-25T21:39:00.000+02:00

Se zavřenýma očima
Táhnem se k náměstí
Jak kdyby světa nebylo
Jako by světlo zabilo
Hledáme tmu
Ne opilí
Jenom unavení

Obyčejní lidé
Ve svých obyčejných domech
Obyčejně sní
My si zhasínáme svíce
A plamen hoří v duši dál
A už jen v ní

Prázdná láhev na prsou
A cíl nám dávno známý
Nemůžou se spolu dlouho snést
Jen alkoholem smyjem špínu cest
Šeptá tiše
Jak chutnají přísliby dáli
Dá-li čas

A obyčejní lidé
Ve svých obyčejných domech
Obyčejně sní
Když zhasili své svíce
Odešla jsem do tmy
Dnes jsi se mnou
Zítra s ní

Verše

2008-08-25T19:58:00.013+02:00

***
Oči
10. 10. 06
Věnováno všem zaláskovaným fanynkám...

***
Neodcházej
19. 10. 06

***
Bílý drak
19. 10. 06

***
Vánoční blues
12. 12. 06
Mé myšlenky při nakupování vánočních dárků...

***
Moje debilita
15. 12. 06
Sesmoleno z nekonečné nudy na matice.

***
Jsi
24. 2. 07
Je taková... no... přestavte si, nad čím asi přemýšlíte večer, než usnete.

***
Za zrcadlem
23. 4. 07
I takovou podobu může dostat má deprese.

***
Do exilu
4. 5. 07
Tímto se omlouvám Cvrcince, se kterou jsem v polovině utla nadávání na třídní a začala si něco škrábat do sešitu :) No, ty bychom nebyly my, kdychom celou hodinu neprokecaly...

***
Růže
11. 6. 07
Jak romantický výplod mé zkažené múzy...

***
Svobodo
11. 6. 07
Jak se zabavit, když počítač ne a ne se spustit

***
Muka opilcova
5. 8. 07
K tomuhle 'dílku' se nedá dodat nic, snad kromě toho, že jediné, čím jsem se mohla opít, byl želatináč k obědu...

***
Kdybych...
12. 9. 07
Naše nová profesorka na češtinu nám zadala první slohovou práci na téma 'Kdybych...'
A protože žánr je volný a mně se nějak nechtělo psát něco vážného, začala jsem čmárat tohle ;)
Hrdinně prohlašuji, že jí to v životě neodevzdám :D

***
Jakube
16. 9. 07
Verše zhrzenému ctiteli...

***
O ničem
18. 9. 07
Pouze vaše halucinace.

***
Víra
16. 10. 07
U původního článku byla psaná předlouhá věnovací řeč, ale už se asi omezím:
S láskou, našim politikům.

***
Sloka Temelínu
3. 11. 07
Bzzzm-zum

***
Nuda

3. 11. 07

Jeden z alkoholem prosáklých matematických výplodů.

***
Když se stanou věci, které se neměly stát.
8. 12. 07
Vergilie, ty víš, kdy jsem to psala - a několik dalších lidí bude vědět taky. Člověk dělá chyby a z těch se pak učí... já se za ně omlouvám. Vám oběma, především...

Nevěřím
O cti
Odmítám!

***
Železniční romantika
6. 1. 08
Když sedíte ve vlaku a milovaná osoba se vzdaluje, vidíte už jen obrysy a starší slečna si lhostejně ťuká do kompjůtru a krutě přehlíží váš žal, že už nemůžete otevřít okno a naposled natáhnout ruku...

***
Výkřik ve vzduchoprázdnu
21. 1. 08
...nebo spíš zoufalý výkřik posledních zbytků jakési inteligence... uprostřed vzuchoprázdna plněného vzduchoprázdnem... :P Viď, Veru? :P

***
Odpovědi bez otázek
1. 2. 08
- berte s rezervou -

***
Mašinerie
9. 2. 08
Co se mnou udělá samota, pár hltů čistého vína a prezidentské volby.
Může se zdát, že je o mně. Je. A taky není. Já nevím...

***
Až dám sbohem životu
20. 2. 08
Je to SHIT. Donutil mě ji zveřjnit ON, to jeho lynčujte!

***
Prázdný strach
26. 2. 08
- berte s rezervou -

***
Večerní asociace
4. 4. 08
Bůhvíproč se mi líbí... Poslední vzpomínka na jeden večer se zapálenými svíčkami a kytarou.

***
Zapomnění?
23. 4. 08
Nic víc. Pamatuj, prosím, ty pěkné chvíle...

***
Žabí Blues
2. 5. 08
Vivat matematika!

***
Jak se usmívá osud
7. 5. 08
Fyzika. Nechápu, čemu se smáli, když jsem pak u tabule měla psát zápis příkladu, o kterém jsem ani nevěděla, že děláme.

***
Když při mně stál
19. 5. 08
To nejzveřejnitelnější z mých večerních schizofrenních záchvatů.

***
Jen já
26. 6. 08
Nějak mě v poslední době přitahují pampelišky. Víte, ty odkvetlé, které, když do nich fouknete, rozletí se na tisíc kousků a bílé chmýří se pak líně vznáší v letním vánku a pomalu se nechává posadit na zem... skoro jako sněhové vločky.
Už jste někdy pozorovali slunce skrz sněhové vločky?

***
Obyčejné tmy
5. 7. 08
Když cestou z práce procházíte po hrázi rybníka, po pravé straně noc, po levé vodní hladina a nedaleký les výmluvně šumí, je těžké zůstat objektivní.
Obyčejní lidé si žijí svůj obyčejný život ve svých obyčejných tmách...
A, přiznávám, taky mě ovlivnila jedna píseň od Lucky Bílé.

***
Strach, Zlost, Cit
Komplet tří dílek s velmi pochybným námětem a zpracováním. Psala jsem je postupně, u každého je datum a nádherně se v nich odráží má nálada a množství alkoholu v krvi.

***
Málem
22. 7. 08

***
Nebe Padají
14. 9. 08
Noc před odjezdem na jiný kontinent, řekla bych, že nejvíc se tam podepsal strach z létání :-).

Strach, zlost, cit

2008-08-25T19:54:00.002+02:00

Mimochodem, je to SHIT.

[29.4.08]

Strach
Až příliš lidský pocit
Každý se bojí
Že život je vrah

Strach
Strach z výtahů
Z lidí i setkání s osudem
Strach, že se z nás stane prach

Strach
Když váháš otevřít dveře
Otevřít oči
Porovnat paže vah

Strach z nových přátel
A ze strachu
A z jízdních drah.

-

[5.5.08]

Zlost
Jak se jí vyhnout?
Je trestem za úspěch
… a za drzost.

Zlost
Zlost na lidi
Na věci i myšlenky
Kterých máš už vážně dost

Zlost
Na nezavřené dveře
Na otevřené oči
Jimiž jsi zbortil most

Zlost na tvé přátele
A na vlastní strach
A na radost.

-

[12.5.08]

Cit
Snad necítíš bolest
Když za lži
Neprávem jsi bit?

Cit
Láska k sobě
A časem nenávist
K flašce, z níž nelze pít

Cit
Radost, když se ti otevíraj dveře
A pýcha, když ses v opilosti
Dokázal nepolít!

Cit k všem tvým přátelům
Kteří, kdyžs poblil zeď
Pomáhali vybílit.

Málem

2008-08-25T19:49:00.003+02:00

Melodie otáčí kola
Kola života
Zrezivělá deštěm slz

Houslová sóla
A dva takty harfy
Probouzejí třináct múz

Ruka na papíře
Rozechvěla stíny
Stékajícím žalem

Tak vzniká smutek
Tak vznikl život

… málem …

Jak se žije u sousedů

2008-08-25T18:38:00.007+02:00

Jak jsem se vrátila ze Slovenska, začínám vzpomínat na to pohodlí, které jsem tam měla. (A které se projevilo především tím, že jsem za jeden ubohý týden stihla nabrat tolik kilo / nebo nám už zase špatně váží ta věc v koupelně?)
Dojeli jsme v pondělí okolo čtvrté ráno a já spolu s Alve jsme si šly lehnout, až když teta Anka vstávala do práce, tedy asi o půl šesté. Ách.

Jen škoda, že Exxon - můj nejmilovanější, nejobdivovanější a nejšukabilnější (já nic!) bratranec - ještě zůstal na malinové brigádě kdesi ve Skotsku. (Nebo Škótsku?)
Úterý bylo úděsné, a to velmi. Rodinný výlet na Sitno. Kopec, který je o něco málo vyšší než Kleť. Přes kilometr, chápete to???
Ale všichni jsme šťastně dolezli, jazyk na vestě se nekonal a ten výhled stál za to.

(já jsem to rozcuchané červené s trpitelským pohledem)

(slečna se napřed bála a chtěla, abych jí držela nohy, pak začala vyhlašovat, jak nádherně by se po těch skalách lezlo. ale já souhlasím)

(ačkoli se to nezdá, tahle rostlinka je druhem plané růže, je jich tam okolo spousta)

Na středu jsme měli objednané lístky na výstavu Tutankhamuna do Vídně. Už jsem tam jednou byla a i tak jsem se těšila na druhý, stejně silný zážitek.
A ten se konal. Maminku totiž v noci dohonila odporná střevní chřipka a celou noc prob***a.
A tak se jelo bez člověka, který se těšil asi ze všeho nejvíc. Celý den bylo zamračeno, chvíli jemně mrholilo a pamatuji si jen neustálé shánění WC.
A pak jsme se jen flákali...
Ne! Zapomněla jsem na, myslím čtvrteční, večer, který jsme s Alve proseděli v kině na Bathory.
Dávám za jedna a tento čtvrtek jdu s Cvrčí na Máj 8-).

Myslela sis, že jsi jiná?

2008-08-25T18:34:00.001+02:00

Že každý, kdo spatří tvého génia, se ohromením posadí na zadek?

Budou tě milovat?

Budou tě uctívat?

Jsi troska.

Troska, která se nedokáže vzdát dávno ztracené minulosti.

Vracíš se jako poslušný pejsek za pánem a jeho holí.

Ani ty nevydržíš věčně.

Trosko.

Trosko…

Zní ti to slovo příjemně?

Tak kolik jich bylo… řekni?

Tři?

Osm?

… nevíš?

Pro jeden vpich a chvíli štěstí…

Je to štěstí?

A co je štěstí?

Jen třpytivá kapka rosy, co ztratí svůj půvab, když zajde slunce.

Jen osiřelé dítko, pobrukujíc si máminu ukolébavku…

Štěstí je prodejné, jde k tomu, kdo dá víc.

Nemáš nic, velký básníku.

Spisovatelko!

Zachrání tě prázdná slova…? Slova bez hlasu…? Bez citu…?

Nebo přijede princ na černém koni a vyrve tě z náruče zelené smrti?

Nač myslet… nač psát… nač pít…

Mlčíš?

Posloucháš vůbec?

Usnula jsi.

Snad se ti zdá něco pěkného.

A já tu budu.

Vždycky tu budu, ať uděláš cokoliv.

A nepustím tě.

Protože ty… jsi mnou.

Zemřeme spolu.